Útržky krajkového kapesníčku

Útržky dnů a nocí

5. února 2014 v 18:22 | Annika~
Možná to je špatně.
Několikrát do týdne, většinou když se něco nepodaří, mi přichází do hlavy myšlenka, že bych si v tu chvíli nejraději přála usnout a spát dlouho, mnoho a mnoho hodin. Zaspala bych celý zbytek dne a druhý den ráno se probudila "očištěná" a začala vše nanovo. Nový den jako nové malířské plátno. Nový den pro nápravu starých nepříjemností. A dlouhý bezesný spánek jako katarze. Jako prostředek pro jejich zapomenutí nebo aspoň zmírnění jejich těžké váhy, kterou v tu chvíli nejsem schopna dobře nést...

Netuším, kolik mi během jednoho devítihodinového spánku projde hlavou snů, představ a výjevů. Vím pouze to, že jen málokdy si nějaký z nich zapamatuji. A že málokterý z těch, co si zapamatuji, dokážu uchovat v hlavě dlouhodobě. Sen. Už jen to slovo zní prchavě a křehce. I když se mi jej podaří uchopit, stejně mi nějak vyklouzne a za pár dní či dokonce pár hodin si jej už nepamatuji.
Existují však sny, které se mi vrací. Nebo spíše - existují různá prostředí, kterými pravidelně ve svých snech procházím, ale prožívám zde jiné zážitky.

♦♦♦

Už několikrát jsem v tom kraji byla. Ten pohled znám tak dobře jako pohled z vlastního okna. Sjíždím starým, rezavým autobusem po prašných serpentinách z kopce bez vegetace. Zastavíme na odpočívadle a já vystoupím z autobusu. Kousek od odpočívadla stojí polorozpadlý chatrný stánek, a v něm opálený bezzubý stařec prodává starou veteš. V jednom snu jsem si u něj koupila cukrovou vatu.
Cesta i svahy kopce jsou hnědočervené, jako by byly z cihlové drti, ale při pohledu dolů je vidět, jak se okolí postupně zelená a z uprášené vyprahlé cesty se postupně stává pěkná, jen trochu příliš meandrovitá silnice. Za zelenými kopečky vidím vyčuhovat kostelní věž. Vesnice, jejíž jméno začíná od písmena L, ale zapomněla jsem, jak je dál.
Nadskočím a svištím vzduchem jako šíp směrem do vesnice L. Zatím jsem v ní ve snu navštívila jen dvě místa.
Dvakrát jsem letěla kolem kostela. Nadnášela jsem se ohromnou rychlostí do mírného kopce po chodníku, mezi jehož dlážděním nesměle vykukovala stébla trávy. Kostel s červenou střechou byl ve snu jednou po mé levici, jednou po mé pravici. Za drátěnými ploty okolo stály rodiné domky, takové ty "socialistické", a nikde nebyla slyšet živá duše. A já dál letěla. Spěchala jsem. Snažila jsem se někoho dohnat. Skupinu lidí. Ale nevím, kdo to byl. Jen vím, že bylo v mém nejhlubším zájmu je chytit a připojit se k nim. Byli to lidé, které jsem měla ráda.
Toutéž vesnicí jsem jednou ve snu procházela s krosnou na zádech a skautským oddílem okolo sebe. Byl to smíšený oddíl. Přišli jsme ale odjinud, a nemířili jsme ke kostelu. Šli jsme po silnici z opačné strany jakoby směrem k oné cihlově červené vrchovině. Ale pak jsme uhli z cesty, já si zula bagančata a cítila pod nohama hustou, měkkou, orosenou trávu. Mířili jsme k rybníku, u nějž stál barokní statek. Nevedla k němu žádná cesta, jen trsy chladivé zelené trávy. Celí ušlí jsme prošli brankou dřevěného plotu, shodili těžké bágly a po dlouhém pochodu mohli chvilku odpočívat. Zahodila jsem batoh a rozběhla se i přes zákaz vedoucích k malému potůčku a zabořila chodidla do měkkého písku a oblázků na mělkém břehu a čichala vůni vzduchu tak čerstvého, až se mi hlava točila.

Jindy se ve snech přenesu do knihovny, která mi trošku připomíná místní pobočku Městské knihovny. Ale "tamta" je větší, prostornější, a regály jsou nízké asi tak do pasu a z žlutohnědé dřevotřísky. V jednom snu jsem jeden z oněch regálů převrhla.
Za okny je pokaždé noc a světla svítí trochu zastřeným oranžovým světlem, tak jako u mě v pokoji. Světlo příliš špatné na čtení - tak jako koneckonců u mě v pokoji. Místnost s knihami je prázdná, jen skupina knihovníků sedí za nízkým dlouhatánským pultem ze stejného materiálu jako jsou regály. Vypadají trochu jako žáčci ve škole. Vzadu je vidět velké okno do vedlejší místnosti, kde je naopak lidí plno. Všichni sedí za stoly u počítačů a na uších mají posazená obrovská sluchátka.
V této knihovně se nedá vyznat. Jdu za nejbližším knihovníkem k pultu. Naviguje mě k malým dveřím, za nimiž je temno. Vstoupím a přede mnou se tyčí prudké schody nahoru, po nichž se skoro nedá šplhat, jelikož jsou pokryté hromadami knih, časopisů, a rezatými kbelíky a lopatkami. Dole u dveří leží zablácené gumáky. Ze stropu visí starý tmavě růžový baldachýn. A pavučiny.
Když se mi povede vyšplhat nahoru, ocitám se v místnosti prosvětlené denním světlem v nejvyšším patře budovy. Všude jsou ledabyle nakupené obrovské štosy knih, nebo jsou halabala nastrkané do vratkých rozpadlých polic regálů vysokých až po strop. Stěny téměř nejsou vidět. Všude leží knihy, a kde ne, tam visí nějaký zašlý obraz od neznámého mistra. V této knihovně se vyznám. To je "mé místo". Zde je samá literatura, kterou mám ráda. Zde se cítím v bezpečí. Jakmile však sáhnu po knize, sen zmizí...

I v denním snění jsou místa, na která se ráda vracím. Obzvláště, když jedu k večeru autobusem, je mi chladno a toužím po klidu. Pokaždé na chvíli "vypnu" a přesunu se do tmavé místnosti bez oken s matným červeným osvětlením, kde je teplo a mohu si odložit bundu i kozačky. Země i stěny jsou pokryty koberci, po podlaze se válí spousta polštářů a všemu dominuje velká měkoučká pohovka s dekou a gramofon s velkou "troubou", z nějž se line příjemná nevtíravá hudba. Třeba Debussy. Nebo Chopin. Na nízkém japonském stolku stojí pozlacený oprýskaný svícen a buclatá konvice s čajem tak dobrým, že nemůže být z tohoto světa. Ze stropu visí kovová a skleněná cingrlátka, která do sebe v nehybném vzduchu občas ťuknou a v příjemné disharmonii doplňují zvuk gramofonu.
A pak vystupuji z chladného autobusu do ještě větší zimy a do tmy, a říkám si, jak já své večerní putování přežiju...


A.

Setkání se zbytečným člověkem

26. září 2013 v 10:08 | Annika~
Ani já jsem nakonec na poslední chvíli neodolala a zkusila zplodit nějaké cosi do soutěže na Srdci Blogu. Svůj první pokus jsem sepsala před pár dny, ale ten byl tak strašný, že se za něj opravdu stydím a netroufám si jej publikovat. Tenhle... nevím do jaké míry je lepší, každopádně pokud vám bude připadat jako slátanina - vězte, dokážu psát ještě hůř! :-D


A nyní; co je obsahem tohoto textíku:
Postava: Evžen Oněgin
Dílo, z nějž postava pochází: Evžen Oněgin
Autorem onoho slavného díla jest: Kdo to neví, ten je truhlík!
Délka: 1795 znaků bez mezer (A to zkracování bylo bolestivé jako vrtání zubů.)
Kdo mi hudbou pomáhal v psaní: Claude Debussy

Za úplňku

15. ledna 2012 v 8:20 | Annika~
Šla tiše, naprosto beze slova. Neměla ani komu ta slova pronášet, byla sama. Blížila se k lesu. Černá hradba stromů se přibližovala čím dál tím blíž a blíž, až ji úplně pohltila. V bílém chladném měsíčním světle viděla obrysy mohutných stromů. mezi nimiž se nyní proplétala a hledala lesní pěšinku. Neměla žádného světla. Jen Měsíc, který zářil tak studeně, tajemně, mdle, fantasticky. Lem tenkých bílých šatů se jí zachytil na větvi nedalekého křoví. Tak lehoučké bílé šaty. Ale necítí zimu, je teplá letní noc.

Cesta

9. ledna 2012 v 17:38 | Annika~
Včera jsem pod vlivem momentálního návalu dojmů sepsala v tramvaji do mého de(ment)níčku souhrn okamžiků a myšlenek během jednoho drobného výletu do centra a zpět. Nyní jsem onen roztřesený škrabopis přepsala do čitelné podoby sem.

Agonie prokletého šlechtice

26. října 2011 v 18:20 | Annika~
Vítr v korunách stromů hvízdá a na hladině jezera se tvoří vlny. Voda zamrzá. Sníh padá. Větve vysokých jedlí jsou obtěžkány sněhem. Poryvy severního větru je rozechvívají. Smutný hlas se nese nad krajinou a rozléhá se a odráží od skal a stromů a na sněžných pláních jako by zanikal v silném hučení a foukání husté bílé vánice. Pařezy trčící ze závěje a kameny, studené kameny stojí osaměle v té záplavě běloby, jen ony slyší ten teskný hlas. A sníh pořád padá dál a dál...
 
 

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet