Šepot bílých růží

Červnové drobty

25. června 2014 v 10:18 | Annika~
Nádech a výdech.
Sevřená v kleštích města
piji šeď nebe.

Smět tak přetavit
své tělo v čerň písmenek
nádherné knihy!

Můj milý bratře,
kdy začnou zlátnout stromy
v sadech nad městem?

Z ryzího zvuku
jeho hlasu buduji
babylónskou věž.
Ze tvého však pouze jen
stavím kurník pro drůbež.

Pět rudých růží
s pěti květy fialek -
barevné nehty.

Slunce usíná
a stébla trávy chladnou.
Čas k pití čaje.


A~

Čtyři haiku a jedna tanka

27. května 2014 v 19:23 | Annika~
Jak velebná noc!
Škoda, že s ránem přijde
protivná zkouška.

Na nahých pažích
jako hejno světlušek
tančí vzduch léta.

Studentka v černém
vylévá ze střevíců
dešťovou vodu.

Místo náměstí
kráčím drobnými krůčky
malbou Moneta.
Sama však připomínám
ženy z děl Schikanedera.

Studem klopím zrak.
Když ti hledím do očí,
selhává mi hlas.


A.

Muzikantovi

14. května 2014 v 16:43 | Annika~
Stodvaatřicet dortových svíček
Shořelo, než se v záři obloukové lampy
Zhmotnila bílá mramorová socha
Tvá ostře řezaná tvář
S očima ztemnělého
Mystického
Nekonečna.

Stodvaatřicet dortových svíček.
Bledé děvčátko v chlapeckých šatech
Mění se rychle v mladou ženu
S pletí ještě o jeden odstín bledější.
Ty jsi však děsivě stále stejný
Jako v ten den.

Taji a obracím se v prach
Ve vosku stodvaatřiceti svíček
Pověz mi, krásný pane
Jak zastavit čas?


A.

A duben přešel v máj...

7. května 2014 v 21:27 | Annika~
Jak prázdné plátno,
cos měl toho dne v rukou -
tak se teď cítím.

Své smutky skrývám
na dně klidného moře.
Kdy mi dojde dech?

Krásné zjištění!
Po dlouhém odloučení
stále znáš mou tvář.

Moc bych ti chtěla
poslat dopis - nemám však
tuchy, o čem psát.

Jen jediný den
bez stesků a marných snů.
Věc tak nemožná!

Annika~

Dubnová tros/ška veršů

12. dubna 2014 v 0:08 | Annika~
Píšu básničku,
abych dovedla přežít
fádní přednášku.
Tmavovláska vepředu
spí již přes půl hodiny...

Navenek jemnost,
zevnitř prázdnota a zmar.
Jsem tak zklamaná!

Jsme různoběžky,
které se již spojily.
Vzdalujeme se.

Jen dvě hodiny
uběhly od setkání
a už mi chybíš.

Čtyři, tři a já.
Trapná matematika.
Cítím rozpaky.

Když potřebuji
obejmout, vždycky stojím
osamocená.

Někomu chybí
noha, mandle, vlasy, klid...
mně euforie.
Neumím prožít radost
bez příměsi hořkosti.

Básnění je lék
na zlomenou duši, leč
láme osobnost.


A.

Verše psané na mobil

14. března 2014 v 14:53 | Annika~
Dlouhé čekání
při kraji magistrály
na příchod jara.

Zápach hospody,
hlučení starých známých
pro mě již mrtvých.
Hladina limonády
odráží smutnou tvář.

V tanci se vznáší
půvabná balerína -
nač skrývat slzy?

Občas potají
toužím najít důvod proč
zanechat psaní.

O dvě lavice
vepředu zívá nudou
tvoje dvojnice.

Odkládám svršky
opilá jarním vánkem
a zpěvem ptáků.
Zmámená zapomínám
na hrozbu nachlazení.

Pohled do očí
a nenápadný úsměv...
Stýskalo se mi!

A.

Tři dny

27. února 2014 v 8:48 | Annika~
U nás je soumrak
hnědý; dnes však oblohu
halí indigo.

Odkud přichází
vůně vonných tyčinek
vprostřed náměstí?

Prchavost květů
se školním internetem
nedá se srovnat.

Stejné charisma,
pohled, vlasy, mluva, hlas -
ach, nejste bratři?

Kulatá ranka
kazí pobledlý půvab
ukazováku.

Je můj život kýč,
a nebo je kýčem to,
jak bych chtěla žít?


A.

Křížová výprava

12. února 2014 v 21:57 | Annika~
Dávná přísaha rytířství
Zubatá čepel v prachu žhnoucí pouště
Dalekých krajů za mořem dýmu
Slov nikdy nevyřčených
A přesto vrytých ostrým hrotem na věčnost
Do samé hlubiny mého srdce ze dřeva a ocelových hřebů.

Toužím se opít zašlostí nenávratna
Ve sladkých zahradách minulosti
Leč jediné, co nacházím, je šedý suchopár
Zpustlosti lidské duše
Zalévaný slzami bláhových snílků
Jako jsem i já.


A.

Dvě znechucená haiku

10. prosince 2013 v 17:43 | Annika~
Už nikdy více
nechci jezdit tramvají
přes Vršovice.

Špína se snoubí
s čistokrevnou depresí -
vskutku krásný pár!



Annika~

Chtěla bych

30. listopadu 2013 v 14:56 | Annika~
Chtěla bych uletět na průsvitných křídlech
Do světa za hranicí papíru
Rozsvítit kaštanové svíce
A sfouknout plamen šeříků
Ztratit se v lesní studánce
A potopit se do hlubiny zahrad
Které lidské oko nikdy nespatří.

Chtěla bych roztrhat šedé mraky
A vysypat sníh na rozvířené město
Divoce tančit s poryvy větru
Snášet se na starodávné střechy
Pomalu tát a zvonivě stékat
Do špíny zimní ulice.

Chtěla bych být dívkou na obraze
Poslední slokou básníkova díla
A prvním tónem symfonie.
Divoce tančit s poryvy větru
A sfouknout s nimi plamen šeříků
Rozsvítit kaštanové svíce
Ve špíně zimní ulice
Zvonivě stékat skrz hlubiny zahrad
Do světa za hranicí papíru.
Chtěla bych uletět na průsvitiných křídlech
A rozplynout se
Ve snu.


Annika~
 
 

Reklama


Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet