Knihy

Miláček

10. července 2014 v 15:50 | Annika~
Kdysi v dávné gymnaziální minulosti jsme na hodině češtiny probírali Guye de Maupassanta a dnes mi připadá, že jediné, co jsme si o něm kolektivně zapamatovali, je to, že napsal Kuličku, příběh prostitutky se silným charakterem. Jinak kdyby se mě osobně někdo zeptal na něco dalšího od něj, asi bych nic jiného nedokázala vyjmenovat - dokud jsem nenatrefila na dílo, jemuž zasvěcuji tento článek.
Kulička mě nikdy příliš nezajímala. Co mě ale od tohoto autora upoutalo, je kniha nesoucí název Miláček. Jestliže jsme ji někdy probírali na češtině, podařilo se mi její existenci úspěšně obejít. Pak jsem se však s ní setkala na hodině literárního semináře - kde jsem si na ni žádný názor nevytvořila - a poté jsem ji jednoho krásného jarního dne našla v knihovně. Vzpomínky na literární seminář se mi v hlavě jaksi pomíchaly - spojila jsem si s ní děj Zolova Zabijáka - ale poté, co jsem si přečetla anotaci (a zjistila svůj omyl), přišlo mi to i tak zajímavé a knihu si přečetla.

Soukromá záležitost

4. července 2014 v 20:02 | Annika~
Dlouho odkládaný článek o této knížce je konečně na světě, sláva nazdar výletu. Až tomu skoro nemohu uvěřit.
Autorem Soukromé záležitosti je spisovatel Óe Kenzaburó, jeden ze dvou japonských držitelů Nobelovy ceny za literaturu. Od druhého z nich, Kawabaty Jasunariho, už jsem před pár lety jednu knihu četla a velmi se mi líbila. Logicky jsem tedy byla zvědavá, jak píše pan Óe, jeho "kolega".
Dalším z důvodů, proč jsem si přečetla tuto knihu, je ten fakt, že Soukromou záležitost přeložil pan Weber, který mě v prváku učil na hodinách kandži a náslechu. Oba tyto předměty s ním jsem měla ráda a zajímalo mě, jaká je kniha, kterou přeložil.

Jákobův pokoj

11. června 2014 v 17:06 | Annika~
Nejprve jsem o této poměrně útlé knížce psát nechtěla. Teď zpětně už nechápu důvod. Nakonec jsem se ale rozhodla jinak, jelikož jsem se pustila do čtení celkem pěkného životopisu Virginie Woolfové. Z oné četby jsem totiž dostala chuť si okamžitě od autorky něco přečíst, a jelikož doma nic nemám krom toho, co jsem již četla, napadlo mě nasměřovat náhlý nával velké náklonnosti k této autorce pryč od četby k psaní.
Jákobův pokoj je předposlední z do češtiny přeložených autorčiných beletrií, kterou jsem ještě nečetla. (Ach jo, doufám, že někdy bude přeložena i Plavba, Noc a den a Roky!) Myslela jsem si tedy, že Jákobův pokoj mě už ničím nepřekvapí - autorčin styl jsem již dobře znala - a přesto překvapil.

Hunger games: Aréna smrti

7. června 2014 v 19:58 | Annika~
Sama od sebe bych si tuto knihu nejspíš nikdy nepřečetla. Ohledně vybírání knih jsem totiž poněkud povrchní člověk a když vidím, že něco v současné době hodně letí, dávám od toho už předem ruce pryč. V těchto ohledech se ale snažím polepšit a být otevřenější. Ale je na druhou stranu pravda, že leckdy fakt není moc o co stát...
Bylo to už celkem dávno, kdy jsem četla na blogu Mnišky recenzi týkající se série Hunger games. A právě tento článek mě nalomil. Měla jsem však smůlu - první díl série o hladových hrách v knihovně nešel zrovna dobře sehnat. Kdykoliv jsem jsi vzpomněla, že bych si tu knížku už konečně mohla přečíst, nebyla dostupná. Ale zhruba před měsícem se na mě konečně usmálo štěstí a já se, přeci jen ještě s lehkou nedůvěrou, pustila na studené školní chodbě do čtení...

Šifra mistra Leonarda

20. května 2014 v 15:50 | Annika~
Na ten den si stále pamatuji. Bylo mi tak okolo patnácti let. Kráčeli jsme s tátou podél široké silnice do Bauhausu cosi nakupovat. Cesta ubíhala jednotvárně, a tak mi táta vyprávěl o knížce, o které budu já vyprávět v tomto článku. Poté, co jsme dorazili do cíle a vyprávění tak bylo ukončeno, usmyslela jsem si, že si Brownovu Šifru dozajista někdy musím přečíst.
Nyní je mi dvacet a konečně jsem se ke knize dostala. Snad mě k tomu nakopl článek Kariol, která poměrně nedávno knihu recenzovala u sebe na v současnu již neaktivním blogu. Po několika letech jsme s tátou znovu diskutovali o této knize, tentokrát rovnocenně jako dva čtenáři. A kdybych jako nezávislý pozorovatel slyšela toto povídání, asi už bych si knihu přečíst nechtěla...

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

30. dubna 2014 v 15:29 | Annika~
Už si nepamatuji, před kolika lety tahle kniha vyšla. Vybavuji si jen, jak jí byl plný Luxor, a možná na ni visely i reklamy v metru, to si teď nejsem jistá. Už tehdy upoutala mou pozornost. Ne však znepokojivou obálkou (to, že ta holčička levituje, jsem si všimla až letos), ale spíše názvem. Staré sirotčince ve mně vždycky vzbuzovaly takové podivné strašidelné pocity, podobně jako staré blázince, nemocnice nebo jiné podobné ústavy. Tehdy jsem si ale knihu nekoupila, ani nepůjčila v knihovně. Až letos jsem na ni náhodou narazila v knihkupectví na nádraží, odkud jsem se pak okamžitě přesunula do knihovny, abych si knížku půjčila...

1984 (achjo, v názvu nesmí být jen čísla)

23. dubna 2014 v 22:21 | Annika~
V současné době jsem člověkem, co dovede přečíst prakticky cokoliv, pokud to je jazykově i obsahově aspoň trošku na úrovni, nebo naopak pokud já jsem v poměru s onou knihou dostatečně na úrovni. Vyhýbám se jen několika žánrům, protože mě zkrátka nebaví nebo nezajímají. Nebylo tomu tak ale úplně vždycky. Bývala témata, kterým jsem se snažila za každou cenu vyhýbat nejen proto, že mě nezajímala nebo nebavila. První a druhá světová válka, zkušenosti s totalitními režimy, sci-fi, a pak takové "pokleslosti", jako jsou laciné romány pro ženy, thrillery a horory. Do této skupiny "vyvržené literatury" patřily i prózy George Orwella, konkrétně to nejznámější - 1984 a Farma zvířat. (Nic jiného od něj já mudrc snad ani neznám.)
Farmě zvířat se bráním dodnes, protože mě asi v kvartě rozplakal animovaný film natočený právě podle ní. Dnes už by mě asi k slzám nedohnal - v té době jsem zkrátka ještě na to neměla rozum - nicméně ta zkušenost mnou tak strašně otřásla, že jsem si vůči tomuto dílu vytvořila blok, se kterým nic nepohne. U 1984 tomu však bylo jinak. Měla jsem u něj mnohem slabší argument, proč jej zavrhovat - čistě jen to, že to je od stejného autora, jako od té hrozné Farmy zvířat. Proto se mi dokonce už v septimě pozvolna dařilo blok z této knihy překonávat. Definitivně jsem se rozhodla knihu přečíst poté, co jsem v zimě 2012 viděla divadelní představení právě podle 1984. Zanechalo ve mně velmi silný dojem.
Poprvé jsem se však do románu začetla až teď, na jaře 2014. A musím říct - bylo by škoda zanechat tuto knihu v mé mysli zablokovanou.

Závoje mlhy

18. dubna 2014 v 21:41 | Annika~
Někdy ještě v roce 2013 jsem narazila v knihovně na básně Izumi Šikibu, dvorní dámy u japonského císařského dvora z přelomu desátého a jedenáctého století. Jelikož jsem nepozorná a vnímám jen to, co vnímat zrovna chci, zapomněla jsem již, jak se ona sbírka jmenuje :-D Čtvero ročních dob? Možná tak nějak. Básně v tomto výboru byly řazeny podle ročních období - a bylo to nádherné čtení. Když jsem proto - opět náhodou a opět v knihovně - narazila na Závoje mlhy, hned jsem si je půjčila.

Cesta třešňových květů

9. dubna 2014 v 21:37 | Annika~
Není tomu tak dávno, co jsem navštívila blog slečny Akiyamy Kary a natrefila zde na knihu nesoucí název Cesta třešňových květů. Z toho, co jsem se o ní dočetla u Kary na blogu i jinde, se ve mně vytvořil dojem, že to je dílko, které by mohlo být pěkné. I vypravila jsem se tedy někdy v lednu do knihovny, knihu tam našla a půjčila si ji.
Slečna, co seděla včera v posluchárně na filosofii v lavici přede mnou, měla jako tapetu na notebooku velký nápis "NO EXPECTATIONS, NO DISAPPOINTMENTS.", nebo tak nějak. Něco na tom asi je. Ony disappointments sice úplně v plné míře nepřišly, ale mé expectations naplněny povětšinou nebyly - což zároveň je na škodu, ale i není. Kdyby se mé pocity z tohoto čtení daly vyjádřit grafem, byl by asi ještě zubatější než mé pravítko z gymnaziálních let. Chvílemi jsem měla chuť knížku prohodit oknem, chvílemi naopak - hlavně ke konci - jsem se do ní opravdu zakousla a jen se smutkem ji odkládala.

Hostina pro vrány

3. dubna 2014 v 21:24 | Annika~
Za normálních okolností bych se do dvou dílů Písně ledu a ohně tak rychle za sebou nepustila, ale jelikož tyto knihy lze v knihovně sehnat velice špatně a mně se nechce moc utrácet za rezervace, ještě, než jsem dočetla Bouři mečů, jsem si půjčila i Hostinu pro vrány, když jsem ji jednou náhodou zahlédla v regálu. (A teď mi proveďte rozbor souvětí, přátelé :-) Případně opravte špatně umístěné čárky.)
Do samotné četby jsem se však pustila až v únoru. Příliš jsem se do ní nehrnula proto, že několik známých si stěžovalo, že tento díl není moc zábavný. Byla jsem však nakonec příjemně překvapená. Ba co víc - u tohoto dílu jsem se bavila snad i mnohem líp, než u předchozího, a to i přesto, že některé zajímavé postavy v něm vůbec nevystupovaly.
 
 

Reklama


Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet