Slunce, Praha a Zakleté víly

4. června 2014 v 19:23 | Annika~ |  Každodenní koutek
Květen se měl již co nevidět přehoupnout do června, když jsem vyrazila ven z domu do krásného dne. Zabořená do četby o demokracii Taišó jsem svištěla metrem na Hradčany, kde jsem měla na nástupišti natrefit na slečnu, která mi po zbytek dne měla dělat společnost - Vlastu z Vesmíru vyfantazírované všednosti. Chvilku poté, co jsem dorazila, jsme se šťastně shledaly a společně, obě krásně sladěné do tyrkysové barvy, vykročily ven z podzemí vstříc slunečnému počasí, potulování se po městě, a tomu nejdůležitějšímu, křtu Zakletých víl, nejnovější knížky paní Marie Brožové známé díky svým snivým, do detailu propracovaným pastelkovým obrazům.


Křest začínal až zhruba o dvě hodiny a půl hodiny později, než jsme se sešly, proto jsme nejprve ze všeho vyrazily na procházku. Jelikož jsem Pražák, vymyslela jsem trasu. Poučená loňským zářím, kdy jsem vymyslela zabijáckou túru, která nám oběma zničila nohy, jsem se protentokrát rozhodla plánovat opatrněji... No, upřímně, mám se ještě dost co učit. Loni jsme obě vyvázly se třemi puchýři, letos se mi povedla míra poškození omezit na spálená ramena a lehký sluníčkový ruměnec na mé straně, dva puchýře na straně mé vzácné spoluputovnice a řádnou únavu u nás obou :-D
Jelikož jsem ten den ještě pekla muffiny a toulala se myšlenkami někde v Japonsku před osmdesáti lety, samozřejmě jsem se nepodívala do mapy. Přeci jen na Hradčany moc často nechodím. Nicméně rychle jsme se zorientovaly (čti: Anniku přivábil zvuk živé hudby z jakéhosi festivalu, a jak šla po jeho stopě, nejenže našla jeho zdroj, ale také uviděla letohrádek královny Anny, kde už to znala).
Kolem letohrádku jsme šly už loni, tak jsme stejně jako tenkrát obdivovaly majestátnou krásu svatovítské katedrály. U hradu jsme pak chvíli pozorovaly zdlouhavou výměnu stráže, a když konečně skončila, zamířily jsme k Petřínu.

Podobně, jako když kjógenový herec řekne "Člověk se trochu zapovídá..." i my jsme hovořily a hovořily, a najednou, ani nevím jak, jsme stály nahoře na kopci. Prošly jsme kolem stanice lanovky a observatoře, minuly jsme růžové zahrady a dorazily jsme k místu mému srdci velmi drahému. K zahradě, do které jsem se zamilovala, když jsem měla svaťák, a do které jsem se od té doby několikrát - většinou marně - vypravila. Dnes měli otevřeno.
Prošly jsme bránou dovnitř. Vlasta zde byla úplně poprvé a já prvně v létě. Pravda, zahrada byla oproti jaru méně barevná, ale zato zase přímo hrála divokou zelení. Vytasily jsme foťáky a začaly společně dokumentovat kytičky, často stejné. Proto je dost pravděpodobné, že fotodoprovod našich reportů bude vypadat podobně :-D






Když jsme zahradu celou prošly, čekal nás pak sestup z kopce dolů. Kráčely jsme podél Hladové zdi, pozorovaly Prahu svrchu a poslouchaly její vzdálený hukot, minuly lanovou dráhu a romantickou sochu Máchy, až jsme se ocitly dole a dále pokračovaly městskými ulicemi na druhý břeh řeky.


Křest měl začít zhruba za třičtvrtě hodiny. Poseděly jsme proto na chvíli ve Františkánské zahradě ukryté mezi domy Nového města. Posvačily jsme muffiny, které jsem toho dne dopoledne napekla, a těší mě, že jsem jimi Vlastu ani sebe nepřiotrávila :-)
Pak už však nastal čas vypravit se do nedalekého Luxoru na křest. Dorazily jsme včas a koutek, kde se měla slavnost odehrávat, jsme našly bez problémů. Židle už byly obsazené - účast byla celkem velká - během křtu jsme tedy stály po straně. Pan Brož nám dal drobné zvonečky, na nichž byla namalovaná pastelka a letopočet 2004-2014. Ano, paní Brožová obhajuje pastelku již deset let!


Ve tři hodiny pak akce započala. Pan Brož v roli moderátora pronesl příjemné povídání, průběžně doplňované slovy manželky. Dozvěděly jsme se něco málo o nové knížce - o jejím tématu, o tom, proč je na ní napsáno varování, a o tom, jak ji vůbec paní Brožová tvořila. A pak začal samotný křest.
Kmotrou knihy se stala kartářka a spisovatelka, paní Markéta Vostrá. Byla jsem dost zvědavá, čím bude knihu obřadně polévat. A byla jsem nesmírně překvapená i potěšená. Nemám ráda, když se knihy polévají tekutinou, přijde mi to takové... barbarské. Paní Vostrá však knihu zalila vodopádem malých zlatých "padajících" hvězd a zvonečků, co zvoní na lepší časy. Krásný nápad i symbolika! V duchu zvonění na lepší časy se celkově nesl celý křest. Stejný název nese jeden moc pěkný obraz od paní Brožové, a i se stejnými slovy nám pan Brož dal ony výše zmíněné zvonečky.


Samozřejmě, že jsme neodolaly a Zakleté víly si při té příležitosti rovnou koupily. Paní Brožová i paní Vostrá nám knihu podepsaly, a ještě jsme se s oběma vyfotily. (Fotografii jsem připojila k posledním (Ne)malým radostem.)

Po křestu jsme se pak vyčerpané odebraly do cukrárny, ve které jsme vysedávaly i na srazu v prosinci ještě s Luné a Fialkou, avšak nepořídily jsme - toho dne tam probíhaly nějaké opravy. Utahané jsme se tedy dobelhaly o pár ulic dál do Světozoru, kde jsme musely dlouho, předlouho čekat. Což o to, fronta nebyla tak dlouhá... ale slečny před námi byly Francouzky a neuměly anglicky. Prodavač rovněž ne. Skoro jsme se nakonec až dobře bavily jejich i jeho zoufalstvím :-D
Nakonec jsme však konečně přišly na řadu a odebraly se s mátovým sorbetem a jahodovým koktejlem do zapadlého parčíku u jednoho zapadlého kostela, kde jsme pak dlouho, dlouho vysedávaly a klábosily...

Když nastal čas se zvednout, ještě chvíli jsme se motaly centrem, už notně vyčerpané, až nás kroky zavedly na Žofín, kde jsme si sedly na zídku, pozorovaly Vltavu, a najedou si zničehonic uvědomily, že už je zase třeba jít, aby Vlasta stihla autobus. Rychlým krokem jsme vyrazily na metro, šokované, jak čas rychle utíká, a u metra se rozloučily a svištěly každá svou cestou domů, a já - ne zrovna s radostí - vyměnila lidskou společnost za knižní a zabořila lehce zarudlý nos do Dějin Japonska.


Zakleté víly mám již samozřejmě rozečtené. Neodolala jsem a už v neděli večer je poprvé otevřela. Obsahují dvanáct příběhů provázených obrázky víl, z nichž každá symbolizuje jeden z měsíců. (Tytéž obrázky byly i na loňském kalendáři. Nádherný cyklus.) Prolouskala jsem se lednem, únorem, březnem a dubnem. A už teď tato kniha patří mezi mé oblíbené!

Třicátý první květen byl opravdu hezký a podařený den. Čert vem lehké spálení kůže, stejně už to za těch pár dní vybledlo a vypadám zase jako dřív - žádné žalozpěvy skládat nemusím. A jsem ráda, žes to celé v mé občas těžko snesitelné společnosti, milá Vlasti, přežila bez újmy na duševním zdraví! :-)

Víc takových odpolední! A hodně zdaru Obhajobě pastelky do dalších deseti let!


Annika~
 


Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 4. června 2014 v 20:19 | Reagovat

Skvělý report, díky za připomenutí téhle akce a vlastně díky, žes mi zpříjemnila poslední květnovou sobotu, která by se asi jinak nesla ve stereotypním duchu nudy! :)
Co ti budu povídat, zítra pravděpodobně napíšu článek a tak se nemusím rozepisovat v komentáři. :D
Ty už čteš? Měla bych taky. Teď jsem rozečetla fakt dobrou historickou detektivku od Vondrušky, ale během června bych ráda zvládla Duše kamenů i Zakleté víly. :)
Mimochodem k anketě - venku je tak nějak polojasno. Asi tři hodiny vkuse odpoledne lilo a teď už je pěkně. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet