Japanofilův červen, díl první

13. června 2014 v 21:01 | Annika~ |  Orientální koutek
Seběhlo se toho - a ještě se seběhne - tento měsíc mnoho, až mě to překvapuje. A jelikož jsem ve virtuálním světě člověk sdílný, nechce se mi své drobné prožitky nechávat jen pro sebe.
Tento článek by měl obsahovat report z poloviny událostí, které se týkají Japonska a letošního června (zkoušku z japonských dějin 2.6., japonských reálií šestého a japonského písma před dvěma dny teď nepočítám). Jde o Bodaidžu macuri, neboli Svátek lip, na pražském Vyšehradě, a výstavu japonské batiky v paláci Adria. Druhou polovinu, o níž článek doufám někdy v budoucnu přibude, se zažít teprve chystám, tak snad vše vyjde a snad to bude pěkné!



6.-7. června: Bodaidžu macuri
Této akce jsem se účastnila teprve podruhé v životě, neb v letech minulých krom loňska mi do účasti pokaždé lezly sborové koncerty a podobné neodkladné záležitosti. Zrovna loňský ročník však byl oproti ostatním trošku odlišný, neboť v Praze v té době teprve opadávala voda z povodní a stromy v podmáčené půdě na Vyšehradě by mohly být nebezpečné, proto se macuri konalo v Botanické a program byl maličko jiný.
Letos však bylo všechno v pořádku, proto jsem byla odhodlána se na macuri vypravit a řádně si jej užít v takové podobě, v jaké obvykle bývá. Původně jsem plánovala jít sama, ale nakonec jsme si v pátek šestého dali se spolužáky sraz v čajovně, abychom slavnostně završili první ročník na japanologii. Poté, co jsme si dostatečně poklábosili a vypili spoustu čaje, jsme vyrazili na macuri hromadně.
Jelikož se nám s pitím nechtělo spěchat, účast v rituálním průvodu, jímž macuri mělo začít, jsme nakonec zamítli a raději v klidu dopili konvičky a v klidu se pak odebrali pěšky rovnou na Vyšehrad.
Když jsme dorazili do Přemyslovy ulice, zaslechla jsem menší rachot a směrem k Vltavě zahlédla masu lidí v čele s čímsi, co jsem nedokázala rozeznat, ale bylo mi jasné, že to bude mikoši, přenosná svatyně (viz foto v perexu). Upozornila jsem ostatní, a tak jsme se na rohu ulice zastavili a pozorovali blížící se průvod. V čele kráčel Robin Heřman v mnišském rouchu, za ním nosiči se svatyní, skupina bubeníků a samurajů, a pak již konečně obyčejní členové průvodu. K nim jsme se pak zařadili a v rytmu bubnu taiko slavnostně dorazili do parčíku za vyšehradský chrám, kde již čekali další návštěvníci a prázdné pódium, před které pak nosiči položili svatyňku.


Poté, co byla svatyně umístěna před pódium, jsem se rozhlédla, zda se v okolí nevyskytuje někdo ze známých mimo školskou půdu. Žel jsem však nikoho neviděla - ale alespoň mě nic neodlákávalo ze společnosti spolužáků.
Před svatyni postupně nastoupili čtyři střelci v bíločerném s asymetrickými luky příznačnými pro obřadní lukostřelbu kjúdó. Každý vystřelil dva šípy. Jelikož jsem moc neviděla na terč, řídila jsem se spíš podle sluchu, jestli byl zásah nebo ne. Kjúdó jsem viděla již poněkolikáté, proto jsem jej spíše nevnímala.
Následovala zhruba čtvrthodinová buddhistická liturgie provedená Robinem Heřmanem, což mi naopak přišlo velmi zajímavé. Napjatě jsem poslouchala, a těší mě, že jsem ze změti všech těch průpovídek rozuměla aspoň namu amida bucu :-)
Poté program pokračoval. Na pódium nastoupil hráč na šamisen Sató Kenja. Jak možná někteří z vás víte, šamisen miluji. Nicméně z jakéhosi důvodu jsem toho večera nedokázala dlouho udržet pozornost a nějak mě to nebavilo - což mě na jednu stranu mrzelo, na druhou jsem s tím nedokázala nic dělat. Vystoupení mi přišlo nekonečné a jednotvárné i přes postupnou gradaci hudby. To ale není chyba hudebníka, ale moje vlastní, že jsem nebyla schopná se do hudby pořádně "položit" a užít si jí.
Zato kjógenu jsem si užila náramně. První představení toho večera neslo jméno "Sovy" (Fukuró). Viděla jsem jej zatím jen jednou a bylo i teď, podruhé, pro mě skvostným zážitkem; a to i přes to, že jsem přes mikoši neviděla dobře na pódium. Ach, ty paradoxy.
Vystoupení bubeníků jsem viděla také již mnohokrát a spolužáci rovněž, proto jsme čas strávili klábosením a rozličným žertováním, až konečně přišel druhý kjógen, "Voda na čaj" (Šimizu), který jsem viděla rovněž jen jednou, a shodou okolností to byl můj úplně první kjógen, který jsem navíc viděla na loňském macuri. Byla to paráda! Kjógen jsem si užila snad ještě lépe než loni a publikum bylo rovněž skvělé. A tentokrát jsem zaujmula lepší pozici než při Sovách, tak mi svatyňka nepřekážela ve výhledu.
V bujarém rozpoložení jsme pak již nějakou chvíli po desáté hodině večerní opustili areál Vyšehradu. Spolužáci ještě chtěli někam jít, nevím jestli za účelem jídla nebo pití, ale já se již odpojila, neb mě dostihla šílená únava, která byla větší než hlad. V jedenáct jsem tedy dorazila domů a stále nerozhodnutá, zda půjdu na macuri i v sobotu, usnula.

Ráno jsem se probudila s tupým pocitem prázdného břicha - mé poslední jídlo byl páteční oběd - a rozhodla se na macuri vyrazit i toho dne. Je to zvláštní... na bodaidžu macuri neprodávají žádné jídlo, zato na akimacuri je jídlo všude, kam se člověk podívá... Trochu mě to obojí mrzí - že na BM není více jídla a na AM naopak více nekulinářských záležitostí.
Sobotní program mě moc nezajímal. Šla jsem na Vyšehrad hlavně proto, že jsem doufala, že konečně se mi už podaří potkat někoho z mimoškolních známých. Bohužel jsem však ani toho dne neměla štěstí. Jediný člověk, kterého jsem potkala, byl spolužák a s tím jsem prohodila jen pár slov, pak jsem odešla.
V sobotu jsem na macuri tím pádem strávila opravdu jen krátkou chvíli. Meditace jsem zaspala a akorát načas jsem stihla druhý z maiko odori, tanců gejš-učednic, které mě zaujaly spíš hudbou než pohybem, následně vypila šálek mačči a u stánku Česko-japonské společnosti si prohlédla knížku Zápolení od Higuči Ičijó. Nakonec jsem však odolala a nekoupila si ji. Ale o pár dní později, když jsem se šla do knihovny učit znaky, jsem si ji našla v regálu a půjčila. Už se na ni těším :-)

Tak tedy pro mě skončilo bodaidžu macuri. Těším se zase za rok!


13.6. Výstava "Shibori - vlákno a prostor"
Kdesi na facebooku jsem se už dávněji dozvěděla, že v Galerii kritiků v paláci Adria v Jungmannově ulici pořádají výstavu japonské batiky šibori. Byla jsem dost zvědavá. Vůbec jsem totiž netušila, co to takové šibori může být. Počkala jsem si tedy, až budu mít za sebou všechny oborové zkoušky a v pátek třináctého po podivuhodném obědě v menze vyrazila do galerie.
Spolužačka nám - prvákům asi týden zpátky navrhla, že bychom se mohli společně vypravit na komentovanou prohlídku, která probíhala ve středu, ale já jsem účast odmítla. Ráda si výstavy procházím svým pomalým tempem, abych měla dost času na přemítání, snění a zkoumání detailů. Nečekala jsem však, jaký dopad bude pro mě toto odmítnutí mít.
Potíže začaly ještě předtím, než jsem na výstavu vůbec dorazila. Nemohla jsem totiž galerii najít. Palác Adria je zatraceně divný barák. Už po prvním kroku do jeho útrob jako by se mi v hlavě rozsvítilo červené blikátko - sem nepatříš. Trošku přiškrceně a pisklavě jsem se zeptala sekuriťáka, kde najdu Galerii kritiků, a ten mě kamsi poslal. Při stoupání do schodů jsem se cítila jako zloděj. Sem nepatříš. Nakonec jsem však úspěšně ke galerii došla a koupila si za dvacku vstupenku.
Po vstupu do galerie se mé pocity najednou úplně otočily. Byla jsem tam úplně sama. Nikdy jsem si nemyslela, že samota může být útulná. A prostory se mi strašně líbily. Vždycky, když chodím Prahou a není mi po duševní stránce dobře, sním o tom, že bych někde na Starém městě měla svůj vlastní pokojík či byt, a do něj bych se mohla schovat, uvařit si čaj, zahrabat se do měkkého gauče, přikrýt se dekou, číst si knihu a pozorovat staropražské střechy a věže.
Interiér Galerie kritiků absolutně neodpovídal mým snům, ale jakmile jsem se rozhlédla, najednou se mi v hlavě z ničeho nic rozsvítila zelená. To je ono. Pomalu jsem se procházela interiérem a pokoušela si zapamatovat každý kout.


Výstava byla nesmírně pěkná. Po stěnách byla rozvěšena nádherně tmavomodře batikovaná plátna s rozličnými vzory a obrazci. Byla jsem šťastná, že jsem nešla ve středu na tu komentovanou prohlídku. U každého jsem se na dlouhou chvíli zastavila a hroužila se do něj očima. Obzvlášť jsem si oblíbila batiku zvanou "Můj pokrok", nebo tak nějak. Na první pohled jsem si řekla: klikyháky. Na zbystřený druhý: hiragana... A na soustředěný třetí: slavná báseň Iroha! Z jakéhosi důvodu mě tento objev hrozně rozjařil. Tak moc, že následujících exponátů už jsem si nedokázala tolik moc užít - ale užila jsem jich dostatečně i tak.


Poté, co jsem si doprohlížela, chtěla jsem se odebrat domů. V galerii jsem byla stále jediným návštěvníkem. A bylo tam ticho...
Vzala jsem za kliku vstupních dveří - a nešly otevřít. Zalomcovala jsem tam a zpět. Nic. Aha, východ je jinde - tohle jsou ty dveře, které jdou otevřít jen z jedné strany. Pátrám po galerii. Nic, co by se podobalo východu. U pokladny nikdo nesedí. Zavolám "haló". A ještě dvakrát a hlasitěji. Nikde nikdo. Hele, na dveřích je cedulka... Vida, tak pauza!
Pokladní si kamsi odskočila a zapomněla na mě. Cítila jsem se opravdu zvláštně. Tak trochu tragikomicky. Tři čtvrtě hodiny ale naštěstí utekly jako voda. Pak se pokladní dostavila a s omluvami mě vypustila na svobodu. A já vyběhla ven na světlo boží s malinko roztřesenými koleny ještě z šoku z onoho krátkého omezení svobody pohybu a s myšlenkami točícími se jen kolem té modrobílé krásy...

Výstava tady bude ještě v sobotu a v neděli, pak končí! Běžte, dokud můžete. Vstupné pro studenty je jen za dvacku - a to se vyplatí :-)


Pokračování snad příště...

Annika~
 


Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 14. června 2014 v 8:07 | Reagovat

Jak mi nechutná japonské jídlo a nevoní anime, tak mě o to víc lákají právě akce tebou nedávno prožitého typu. :) Myslím, že by si tě nezasvěcený mohl představovat jako Japonku. :)

Bohužel se tento víkend do Prahy nemám šanci dostat, jinak bych se tam ráda zašla podívat. :)

2 Sara Whitney Sara Whitney | Web | 14. června 2014 v 12:42 | Reagovat

Obojí určitě muselo být zajímavé, na výstavu bych určitě zašla, z fotek to vypadá opravdu skvostně, bohužel už mám na víkend program, takže mi nezbývá než jen tiše závidět těm, co to viděli na živo. :D

3 Ailin Ailin | Web | 14. června 2014 v 13:23 | Reagovat

Páni! :-) To muselo být ták úchvatné!

4 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 21. června 2014 v 20:57 | Reagovat

Bodaidžu macuri bylo super, sice jsem se tam jen tak mihla, protože jsem vůbec nestíhala, ale příští rok hodlám jít poctivě v průvodu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet