na Blog.cz

Onoho dne jsem v odpoledních hodinách úspěšně napsala svou poslední zkoušku a hned vzápětí vyrazila na "gastrosetkání" pořádané Klubem přátel orientálních jazyků. Japonský kuchař, pan Suzuki, nám měl předvést, jak se připravují pohankové nudle soba, a krom sledování této ukázky a následného ochutnání výsledku jsme měli ještě okusit mnoho jiných japonských jídel a pochutin. Jelikož mi soba chutná, moc jsem se těšila.

Akce se konala v hotelovce v Klánovicích. Žel tuto městskou část mám velice z ruky, cesta proto byla pro mě poměrně náročná. Sice jsem bez sebemenších problémů dorazila na Černý most a povedlo se mi i najít správnou autobusovou zastávku, ale nevšimla jsem si, že každý druhý autobus jezdí jen k výzkumným ústavům v Běchovicích, ten můj mezi nimi, a tak jsem byla nucena předčasně vystoupit, čichat mrakotřasné pachy linoucí se z výzkumných ústavů a čekat na další autobus. Na nedaleké silnici se mezitím vytvořila parádní zácpa, ve finále jsem tedy do Klánovic dorazila pozdě, ač jsem původně měla dlouhou časovou rezervu. Naštěstí jsem však nepřišla o nic klíčového, pan kuchař v době mého příchodu ještě ani neměl uhnětené těsto.

Poté, co jsem usedla, nenápadně přejela očima zbytek publika a se zklamáním zjistila, že nikdo z mých známých není přítomen, pustila jsem se do sledování kuchaře. Přiznávám, že jsem byla značně fascinována. Když jsem dorazila, měl ve velké míse zatím jen poměrně sypce a křehce vypadající nesourodou hmotu (foto nahoře), poté však, co jsem se rozhlédla po třídě, což trvalo jen drobnou chvíli, už měl těsto zpracované v krásně jednolitý kuželovitý bochánek. Poté bochánek vyválel tyčkou - jakýmsi japonským válečkem - v tenkou kulatou placku a tu pak opět pomocí onoho nástroje vytvaroval do ještě tenčí čtvercové. Těsto se vůbec netrhalo ani nelepilo. Poté byl čtvercový plát poskládán a hrozivým sekáčkem nakrájen na nudle, a ty pak jiný japonský kuchař povařil - a mohlo se jíst.

Než však to vše bylo hotovo, měli jsme možnost ochutnat sušenky a čaj z pohanky. Sušenky byly nesmírně chutné. Čaji sobača jsem zpočátku nedůvěřovala, ale poté, co jsem ochutnala, jsem usoudila, že to je dobrota. A pak přišly samotné nudle. Byly podávány s mističkou omáčky s jarní cibulkou a kousky kachny. Chutnaly opravdu skvěle. Ještě teď se mi při té vzpomínce sbíhají sliny :-)

(Jen teda musím výrazně zapracovat na svém umu jíst hůlkami. Zatím jsem v tom stále ještě trochu 下手.)

Že byly soba nudle opravdu výtečné a omáčka mi ještě zbyla, přidala jsem si. Mezitím ke mně také doputoval malý kelímek se sake. To jsem si však chtěla nechat na konec. Jelikož se však poté ještě podávala moc chutná tempura - a k ní jsem dostala ještě další porci soba - a že jsem zvyklá jíst večer jen poskrovnu, záhy jsem byla velmi, velmi přejezená - ale na druhou stranu, kdy jsem se naposledy takhle chutně navečeřela?

Ono v minulém odstavci zmíněné sake bylo jakéhosi druhu, který by se měl podávat před jezením soba. Nicméně to, že jsem jej vypila až poté, bylo myslím vcelku fuk. Jelikož jsem abstinent, vůbec nejsem na pití alkoholu zvyklá. (Naposledy jsem pila na ochutnávce sake před dvěma lety, kdy jsem vypila dva malinké kalíšky.) Hodila jsem tedy sake do sebe na jeden lok a následně se div neodporoučela pod stůl. Ne, já si s alkoholem opravdu, ale opravdu nerozumím. Já mohu jedině čaj :-D

Poté, co se dojedlo a co jsme se všichni hromadně vyfotili, jsem se již odebrala domů. Neměla jsem nikoho, s kým bych si popovídala, tudíž mě na místě nic nezdržovalo. Krátce jsem ještě prohodila pár slov s paní Ikedou, mou bývalou učitelkou, a následně se odporoučela. Než mi přijel autobus, chtěla jsem si číst Lásku za časů cholery, ale vlivem oné přejezenosti jsem nebyla schopná se soustředit. Pak konečně bus dorazil a já mohla svištět na Černý most. Silnice byly tentokrát prázdné a já se uvelebila na přední sedačku, zírala do skoro až venkovské krajiny a pohroužila se do poklidného snění...

Sotva jsem se vzpamatovala z příjemného pondělního kulinářského zážitku, čekal mě na druhý den další. A i na ten jsem se nesmírně těšila, snad možná i ještě více než na soba nudle.

Rakugo je jeden z typů japonského divadla. Vystupuje zde vypravěč, který divákům sděluje humorný příběh. Sám přitom najednou napodobuje všechny postavy, co v příběhu vystupují, a podobně jako v kjógenu se obejde bez rekvizit - stačí vějíř a šátek. Při vyprávění nechodí po jevišti, jen klečí - a přesto dokáže znázornit vztyk, sed, chůzi i běh. Další příklad toho, že méně může znamenat více.

Všichni účinkující toho večera byli Japonci a hovořili samozřejmě japonsky. Abychom se my - japonštinou políbení zatím spíše jen letmo - dokázali zorientovat, za jejich zády byly promítány české titulky.

Představení se konalo ve studentském klubu v podzemí pod mou školní budovou. Zde jsem naopak oproti soba-akci viděla mnoho známých tváří. Spolužáky, senpaie z vyšších ročníků, naše vyučující - a paní Věnu Hrdličkovou, významnou českou japanoložku a sinoložku.

Představení zahájil krátkým úvodem mistr Tendon, který si, jak nám řekl později v prostoru pro dotazy, sám vymýšlí příběhy, které vypráví. Jeho příběh, který nám následně po uvedení vyprávěl, byl skutečně třeskutý. Normálně mě humor, ve kterém v hlavní roli figurují hlasité lidské tělesné projevy v noblesní společnosti tabuizované, příliš nebaví, tohle mě ale skutečně parádně rozesmálo. A navíc mám ráda příběhy, v nichž vystupují vychytralí malí mníšci z buddhistických klášterů.

Poté na pódium vystoupil mistr Hakušu (na plakátě). I jeho historka nás nesmírně pobavila. Tentokrát v hlavní roli vystupovala nevěrná žena, její milenec a nic netušící manžel. Zde jsem ale bohužel měla asi největší problém s titulky z celého večera.

Třetí vystupující, paní Eri, nebyla vypravěčkou rakugo, ale hráčkou na šamisen, jejíž role spočívá v hudebním doprovázení při divadelních představeních spolu s dalšími nástroji. Předvedla nám různé typy doprovodných skladeb a vyprávěla o své práci s velice příjemným humorem, u nějž jsem se nasmála ve stejné intenzitě jako u rakugo. Nejnezapomenutelnějším momentem pro nás pro všechny bylo dozajista to, když nám nakázala zavřít oči a představovat si ducha na hřbitově, zatímco nám zahraje skladbu, kterou hrává, když v příbězích vystupují nadpřirozené bytosti. Na konci mrazivé, ale poklidné skladby ze sebe následně nečekaně vydala strašidelný skřek, při kterém polovina sálu nadskočila a druhé se div nezastavilo srdce - u mě došlo k obojímu.

Po paní Eri znovu vystoupil mistr Hakušu, který nás znovu nesmírně pobavil příběhem, který tentokrát zachycoval otce a syna - notorické ochmelky - kteří se společně dohodli, že přestanou pít. Zde jsem titulky stíhala dobře, tudíž jsem se mohla plně soustředit na vyprávění.

Nakonec na pódium znovu nastoupili všichni tři účinkující zároveň a my jsme dostali možnost klást jim rozličné dotazy. Já sama jsem žádný nevznesla, ale ty, co vznášeli ostatní, mi připadaly zajímavé a ještě zajímavější odpovědi na ně. Líbilo se mi, že i tato část večera, která často bývá v jiných případech uspávající, měla veselou atmosféru.

Doufám, že se tady v Česku ještě někdy rakugo objeví. A nebo že jej uvidím v Japonsku.

Původně jsem se v druhé půli japanofilova června chystala jít pouze na rakugo a na nudle, ale jednoho dne mi nečekaně v mailu přibyla pozvánka do informačního a kulturního centra japonského velvyslanectví na promítání japonského filmu Swing girls. Název mi zněl poněkud podezřele, ale když jsem se dočetla, o čem film je, rozhodla jsem se nakonec na něj jít, neb mi připadal vcelku neškodný.

Příběh komedie sleduje děvčata ze střední školy, kterak jednoho dne přišly - tak trochu jako slepý k houslím - k jazzu. Když studentská žesťová kapela odjela svou hrou povzbuzovat školní baseballový tým, její členové si nevzali obědy. Skupina školaček pod vedením copaté Tomoko tedy vyráží za nimi, aby jim obědy doručila. Oněmi obědy se však ve finále celá kapela lehce přiotráví kromě chlapce Nakamury, který hraje na činely a je považován za největšího loosera v tělese - oběd na něj totiž nezbyl. A právě pod vedením Nakamury vzniká dočasné náhradní hudební uskupení, jehož členkami se mají stát naše milé hrdinky, které však hudbě vůbec, ale vůbec nerozumí...

Upřímně řečeno, film nepatří mezi kinematografické skvosty - drobné i větší zápletky v ději mi nepřišly příliš originální a občas ani ne zrovna dvakrát podařené - nicméně i přesto jsem se u něj výborně bavila a dokonce i konec se mi líbil - milé Swing girls totiž hrály mou oblíbenou Sing sing sing, kterou když slyším, tak stěží potlačuji chuť poskakovat, mávat rukama a tancovat. Bez této písně - leda kdyby tam místo ní děvčata hrála In the mood, která byla na začátku - bych se ovšem na veleslavné vyvrcholení filmu dívala mnohem střízlivějším a skeptičtějším okem.

Mimochodem, za tohle bych se asi měla zatraceně stydět, ale toto byl můj teprve první japonský film. Myslím ale, že ani zdaleka nebude poslední.

A takto slavně a epicky skončil můj červen.

Zdroje obrázků: facebook školy OrientLingua (soba), udlv.ff.cuni.cz (rakugo), a byla bych uvedla i zdroj fotky milé Tomoko, ale administrativa blogu mi píše, že to je nevhodný výraz a pokud jej nesmažu, zruší mi blog.

P.S. Je možné, že se zde ještě objeví "japanofilův červenec" :-)

Annika~