Týden aprílový

18. května 2014 v 21:20 | Annika~ |  (Ne)malé radosti
Aneb už dlouho mě tak nevytáčelo počasí, jako tento týden. Ať jsem se oblékla jak jsem se oblékla, pořád mi byla zima. Začalo to v pondělí, kdy jsem vyrazila ráno do školy v tričku, letní sukni a plátěných keckách a následně v poledne málem umrzla. S novými a novými nepříjemnými zkušenostmi jsem se každý den oblékala tepleji a tepleji, ale to počasí mě pokaždé nějak vyšplouchlo, třeba nečekaným studeným deštěm nebo silným větrem.
Jsem špatný pisálek Nemalých radostí. Mé články jsou neoptimistické. V každém si na něco stěžuji, nejčastěji zde v úvodním odstavci. I teď si stěžuji sama na sebe.
Dost ale prskání a fňukání. Sice bylo hnusně a pršelo, ale zato jsem o radosti neměla nijak velkou nouzi, a to i přes dvě zkoušky.



1. V pondělí jsem se snažila celou denní náplň přizpůsobit večeru. Učila jsem se na zkoušku v tramvaji a odpoledne, kdy obvykle čučím do počítače, jen abych večer nemusela na nic ani sáhnout a jen si užívat. Ten den mi dokonce i odpadl večerní seminář, což mi přišlo opravdu vhod.
Proč to vše? Protože Pražské jaro! Lístek na Mou vlast jsem si nekoupila, ale byla jsem odhodlaná večer sledovat živý televizní přenos. Pravda, cítila jsem se trošku jako nepřítel režimu, který se marně snaží chytit na rozhrkaný tranďák vlny zakázané rádiové stanice. Ach to internetové vysílání České televize... Za to holt může onen přiblblý sport, který všichni tak milují a který já tak nesnáším. Ano, mluvím o hokeji. Vždycky se hraje v tu nejhorší dobu.
Jak já jsem si přála tam sedět a poslouchat živě! Och, to by slzy tekly proudem! Mou vlast mám tak strašně naposlouchanou, že ji dovedu celkem v klidu zpaměti zpívat, ale tohle bylo úplně něco jiného než poslouchání cédéčka doma zalezlá v pokojíku.
A ještě jedna věc mě strašně potěšila. Tábor a Blaník mě nikdy nebavily. Přišly mi velmi jednotvárné. O Blaníku si to myslím dál. Ale díky pondělnímu přenosu se mi povedlo zamilovat do Tábora. Otevřel se mi na něj naprosto nový pohled.

2. Z úterní zkoušky jsem odešla v poněkud pohřební náladě, kterou mi ještě ke všemu znásobil prudký déšť v kombinaci s plátěnýma keckama, do kterých mi krutě nateklo při prvním kontaktu nepozorné nohy s kaluží. A že jich bylo na Starém městě dost.
Ta zkouška ale naštěstí dopadla nakonec velmi solidně. Dvojka mě opravdu potěšila.

3. Čtvrtek je jedna velká radost. Dovolím si ji ale rozpůlit do dvou.
Ten den jsme na reáliích probírali zajímavé téma - japonského císaře a jeho rodinu. S úderem konce přednášky jsem pak vystartovala tryskovým tempem směrem ke knihovně, abych si zde obstarala životopis princezny Masako, který jsem si půjčila kdysi dávno a nepřečetla. Po úspěchu této mise jsem pak na smluveném místě natrefila na sestru a vydaly jsme se do čajovny, kde jsme společně klábosily, popíjely čaj a zobaly sušenky a japonskou směs. Skoro se mi pak ani nechtělo odejít.
I tak si ale neodpustím drobné varování, (ano, zase si stěžuju) neb toto už je několikátá zkušenost tohoto typu: na Růžovou čajovnu si dávejte tak trochu bacha. Hodně zde záleží na obsluze. Bohužel nám jedna z čajovnic, která tam je bohužel hodně často, již několikrát naservírovala čaj přelouhovaný.

4. Uplynulo pár hodin a radosti pokračovaly. V mém případě poměrně obvyklým způsobem. Pokud už jste četli nějaké mé radosti, možná už si dokážete udělat představu, co by mohlo být onou večerní sladkou tečkou za čtvrtkem. Samozřejmě že koncert :-)
Tentokrát nešlo o vážnou hudbu, ale o Asonanci. Původně jsem si říkala, že bych na tento koncert jít neměla - druhý den mě v ranních hodinách čekala zkouška. Nedokázala jsem však odolat. A jsem za to ráda, protože tento koncert se moc povedl. Slyšela jsem písničky známé i neznámé a ze sedmé řady měla pěkný výhled. Bylo to poprvé, co jsem Asonanci viděla naživo, a věřím, že to nebylo naposledy.

5. Veletrh Svět knihy byl pro mě do pátku jen pojmem, pod nímž jsem si nedovedla nic představit. Od onoho osudného dne už však nějakou tu představu mám, a je to celkem příjemná představa.
Po škole jsem v doprovodu sestřičky poprvé nakráčela do dominantní budovy areálu Výstaviště v Holešovicích. O chvíli později pak naše skromné řady rozšířila Vlasta z někdejšího blogu Kariol, jejíž společnost mi udělala obrovskou radost, neb jsme se naposledy viděly skoro přesně před pěti měsíci. (Panejo, taková doba!)
Společně s Vlastou (sestra se odpojila a vydala se na samotářskou objevnou výpravu za cestopisy) jsme si prošly veletrh, a pak opět ve třech jsme si řádně popovídaly kolem stolku u občerstvení a následně hromadně odešly, každá obtížená svými knižními úlovky. Já vyvázla ještě nejlíp. Obě mé společnice tahaly velmi těžký náklad; u jedné spočíval v tloušťce knih, u druhé v počtu. Koupila jsem si čtyři knížky, dvě nové a dvě z antikvariátu. Poeovy básně, Dumasovu Dámu s kaméliemi, mou milovanou Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí a knihu od japonského autora, o němž jsem ještě nikdy neslyšela. Již se mi velmi inteligentně podařilo zapomenout název onoho díla a jsem příliš líná vstát od počítače a zjistit jej, ale autor se jmenuje Cutomu Minakami.
Příjemné to odpoledne! Mám vás ráda, holky! :-)

6. O víkendu jsem přesadila tři z pěti mých pokojových rostlinek. Dvě z nich se totiž začaly tvářit nějak sešle a u jedné vyloženě bylo jasné, že co nejdříve potřebuje přesídlit do větší nádoby, neb začala dosti chřadnout. Doufám, že se jim teď bude líp dařit, obzvláště té jedné. Váže mě k ní velmi úzký, téměř mateřský vztah. Na gymnáziu jsme měli někdy dávněji úplně stejnou květinu, ale nějací holomci ji zničili. Strašně mě to jakožto její zalejvačku rozčílilo, ale než jsem šla hlásit újmu na třídním majetku a vysypat hlínu do koše, všimla jsem si, že vedle zbytku rostliny raší úplně maličká nová. Za pár let mi vyrostla ve stejně velkou, jako byla ta původní, a po maturitě jsem si ji mohla odnést domů. Nemohu proto dopustit, aby mi tu po tolika společných letech umřela na malý prostor pro kořeny. Věřím, že se teď po přesazení trochu zmátoří.
Cítím se teď dobře, že jsem se aspoň pokusila pro ni a pro ty dvě ostatní něco udělat. Snad to aspoň málo pomůže. Ale věřím, že jo :-)

7. Dnes, v neděli, bylo počasí opět celkem šeredné, ale zalezlá doma jsem nezůstala. Bylo totiž možné jít zadarmo do Národní galerie, a jelikož jsem si ještě neprohlédla nedávno otevřenou orientální sbírku v paláci Kinských, sebrala jsem se a vyrazila tam.
Expozice mi připadala velmi zajímavá. Ale je pravda, že na konci jsem mlela z posledního, ale to možná ještě byly důsledky únavy posledních dní.
Co mi přišlo suverénně nejzajímavější nebyly ani tak japonské sbírky, jako spíše dvě jiné věci. Vysvětlivky gest buddhů a bóddhisattvů.



A ta druhá věc, co upoutala mou pozornost, byly tušové malby znázorňující rozličnou divokou krajinu. Tolik jsem se tam chtěla podívat. Úplně jsem cítila vůni hlíny a stromů, chlad skal, vlhkost mlhy a zvuk prýštící vody!


Pořád mi zní v hlavě jedna písnička z koncertu Asonance, ale jelikož jsem ji poslala do Fora Musica v Autorském klubu, bude ji možno za pár dní najít tam.
Nu nevadí, proč k článku nepřipojit nějakou jinou Asonanci? Stejně jsem skoro nic jiného neposlouchala.
Jednou z mých oblíbených písní je tato. Má dobrý rytmus, dobrý text, dobře se zpívá a mezihru hrozně ráda hraji na flétnu. Škoda, že ji nehráli na koncertě.
Spas se kdo můžeš, jde Donald MacGillavry!



A ještě kvíz na konec pro pečlivého čtenáře. Co značí poloha dlaně Buddhy v chrámu Tódaidži? :-)




Annika~
 


Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 19. května 2014 v 13:48 | Reagovat

Páni, skvělé počtení! :) Tyhle nemalé radůstky se mi vážně líbí, protože jak vidno to byl hezký týden. I z mého pohledu a to přehlížím to hrozné počasí. V sobotu jsem sice na céčku nenarazila na žádné individuum, zato mi promokla bunda, vlasy a taška s knížkami. :D -_-
Takový vztah ke květinám je pěkný. Já asi nikdy pro pěstování cit mít nebudu, nevím...
Gratuluji k povedeným zkouškám a jsem ráda, že sis užila koncerty, oba dva. Mou Vlast jsem párkrát poslouchala na youtube, ale živě jsem ji ještě nikdy neslyšela. Což je ostuda, protože tam někde má známé sólo lesní roh. :D
A co se Budhy týče, připadá mi to jako symbol Abhaya Mudra. :D

2 Annika Annika | 19. května 2014 v 21:51 | Reagovat

[1]: Ještěže jsem v sobotu nikam nemusela - jen ráno do krámu nakoupit, a to nepršelo. To počasí je fakt divné. Viz teď. Včera zase déšť a zima, dnes nejprve horko jak v létě, a pak zase bouřka. Já už opravdu nevím, co si mám oblíkat a jestli nosit deštník nebo ne :-D
Živě jsem Mou vlast mámpocit rovněž neviděla. Ale nejsem si tím úplně jistá. Když jsem byla tak v sekundě, často jsme s mamkou chodily po koncertech a je možné, že jsme na tom byly... Ale rozhodně ji vidět chci!
Jo, je to přesně ono :-) Ale já se ptala, co to gesto značí, ne jak se jmenuje ;-) Nebelvír přichází o deset bodů a alou do Zapovězeného lesa hledat zdechlé jednorožce! :-D

3 V. V. | E-mail | Web | 19. května 2014 v 22:01 | Reagovat

[2]: :-P :-D
Dobrá, znamená to "Gesto ujištění, požehnání a ochrany. Neboj se." :D (ha, naučila jsem se nové slovíčko. :D)

4 Annika Annika | 20. května 2014 v 8:57 | Reagovat

[3]: Dobrá dobrá, beru zpět ten Zapovězený les a dávám pět bodů za to, že ses naučila nové slovíčko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet