Chtěla jsem tento úvodní odstaveček začít nějak pořádně poeticky, případně pateticky. Už už jsem napsala "byl sedmý duben, první máj", ale naštěstí jsem si včas uvědomila, jakou pitomost bych tu plácla. Ale stejně jsem ji sem plácla.Tak tedy, nebyl první máj ale sedmý duben, a já se vydala do pražské botanické zahrady na... hm... magnoliové hanami. Magnolie patří mezi mé oblíbené rostliny. Jejich květy opojně voní a jejich krása je šíleně pomíjivá. Skoro nic tak silně nehne mým srdcem, jako pohled na magnoliový květ s posledním hnědnoucím okvětním listem...
Hm, tak se mi sem ten patos nakonec stejně nějak podařilo prosadit.
Magnolie jsou zkrátka úžasné stromy, které dovedou potěšit všechny mé smysly. Pravda, specifické sluchové potěšení mě teď zrovna nenapadá, ale ševelení jakýchkoliv listů jakékoliv rostliny je příjemným zvukem. O hmatovém prožitku pojednám níže v článku. A i chuťové potěšení jsem našla. Když jsem v čajovně ochutnala čaj s magnoliovým aromatem, připadal mi opravdu dobrý. Chuťově se podobal čaji s jasmínem, ale byl maličko jemnější.
Prožitek šestého smyslu, tedy citu, je však vždycky nejsilnější.
Onoho dne bylo mimořádně krásně, a já do zahrady přišla se strachem, že mé milované květy již opadaly. Mé obavy však naštěstí byly zbytečné. Pravda, na zemi se již povalovalo mnoho opadaných lístků, ale magnolie stále ještě vypadaly velmi k světu.
Jste-li na tomto blogu poprvé, připomenu ještě, že nejsem fotografka a ani si na ni nehraji. Nepoznám dobře udělanou fotku od špatné, cvakám digitálním foťáčkem, jak se mi to zrovna líbí. Tudíž vás poníženě prosím, abyste nade mnou přimhouřili vaše kritické oko.
Některé teprve vykvétaly...
... jiné kvetly naplno...
... a pár jiných již opadávalo.
A nebe bylo modré jako u moře.
Kochala jsem se květy rozcuchanými...
... i uhlazenými. A nevím, které se mi líbily více.
Již dva listy jí chybí, zbývající pomalu hnědnou, a pořád je tak krásná.
Pokud existuje nějaký ráj a pokud se s trochou štěstí a píle do něj dostanu, doufám, že v něm bude magnoliová zahrada. Snad nežádám moc.
Když jsem obešla celou loučku, na níž byly stromky vysazeny, napadlo mě, jaké jsou asi magnoliové květy na dotek. Bála jsem se však na ně sáhnout, působily na mě strašně křehce. Sebrala jsem tedy ze země jeden z upadlých okvětních listů.
Připadal mi na dotek velmi zvláštní. Pevný, ale přitom jemný. Tlustý, pružný a měkký. Chladivý. Nikdy jsem v ruce nedržela nic podobného. Když jsem pak odešla z louky směrem do japonské zahrady, lístek jsem si nesla s sebou a pořád hladila jeho příjemný povrch a mnula jej v prstech, občas až nešetrně. Zkusit jej natrhnout jsem si však netroufla, připadalo mi to jakýmsi zvláštním způsobem neuctivé. Nakonec jsem jej odložila na vyhlídce na mapu panoramatu a odešla se věnovat dalším krásám botanické zahrady...
Annika~
Taure | 
Hmyzenka | 
Povedené fotky krásné rostliny. :-)