Jak starý šálek,krásný - leč naprasklý -
kouzlo Bertramky.
Najde se zde bytost, která si ještě pamatuje tyto měsíc a půl staré verše? Psala jsem je tenkrát na volební lístek, protože lepší papír jsem tehdy po ruce neměla.
Ten den byl pátek a připadá mi, že od té doby se ze mě stal zase úplně jiný člověk, než jsem byla právě toho dne, kdy jsem poskakovala po zpustlé zahradě Bertramky, fotila z legrace sama sebe na samospoušť a jednou u toho na nánosu žlutého listí uklouzla a hodila tlamu tak elegantně, že Tomáš Verner by vedle mě vypadal jako buran. Škoda, že jsem byla duchapřítomná a i přes bolest v sedacím ústrojí se s pusou plnou nadávek bleskurychle zvedla a upalovala na místo, kde jsem se chtěla vyfotit. Zajímalo by mě, jak by výsledná fotka vypadala, kdybych zůstala ležet na zemi :-)
Když jsem vystoupila z tramvaje, nejprve jsem si prohlédla stařičký hřbitov za plotem, který stojí hned vedle zastávky. Škoda, že se nedalo vstoupit dovnitř. Tam by se fotilo! Ale takhle tam aspoň nebožtíci odpočívají nerušení.
Chvíli jsem se motala šerednými smíchovskými ulicemi, až jsem vystoupala do kopečka ke svému cíli...
Cestička vedoucí k domu byla pokrytá kobercem hnijícího listí. Skoro jsem se až bála po něm jít a trhat jej svými černočervenými steelkami.
Touha po životě a rezignované umírání? Krása v hnilobě? Dvě vyděšené sestřičky tisknoucí se k sobě ve strachu, že skončí jako ti okolo nich?
Po průchodu branou jako bych se ocitla v jiném světě. Tam venku bylo živo a rušno. Tady úplný klid. Smutný klid.
Dá se tou pumpou vůbec ještě pumpovat voda? Raději jsem to nezkoušela. Co kdyby na mě někdo odněkud vyletěl? To, že jsem okolo sebe nikoho neviděla, neznamenalo, že jsem na pozemku byla sama.
Podobnou fotografii jsem fotila na Bertramce už loni. Tehdy mě ve starém sídle Duškových přivítaly útržky Mozartovy hudby a já nalákána vystoupala po starých schodech nahoru a prohlédla si pár pokojů uvnitř.
Toho dne jsem však slyšela jen šustot javorů. A ticho. Smutné ticho.
Půvabné sídlo
skryté v šátcích podzimu -
proč osiřelo?
Vystoupala jsem po schodech do domu. Ve steelkách jsem vždycky nechtěně strašně dupala. Teď jsem si připadala jako totální narušitel klidu a pořádku.
V domě byla pořád tatéž výstava, kterou jsem viděla už loni. A tak jsem pokračovala ve své cestě dále nahoru na terasu k zahradě.
Druhý z domů v areálu Bertramky a kočár skrytý za keřem.
Drobná růžička deroucí se zpod listí podobně jako sedmikrásky výše.
Zamčená branka s utopenou cestou...
Tam nahoru jsem si loni netroufla. Letos jsem však sebrala všechnu svou odvahu a vykročila vstříc schodům pozlaceným zlatem javorových listů.
Osamělé větve stromů v ještě osamělejší kdysi-možná-fontánce.
Věnováno Fialce :-)
Zátiší úpadku někdejší fontánky.
Právě na tomto půvabném koberci jsem hodila ještě půvabnější držku...
Wolfgang se zelenajícím se kabátkem a zelenou tvářenkou. Jeho busta zde místo hudby poslouchá jen zvuky přírody.
Volně rostoucí kvítí u úpatí Mozartovy busty.
Mé kroky ruší
zlatých javorů a lip
osamělý šum.
Tlející listí
vábí mě svojí vůní
do dávných časů.
Došla jsem na samý konec zahrady. A zde bych ukončila i své rozjímání...
Annika~
Moc hezké :) To sídlo se mi moc líbí :)