Jak jsem tvořila Antianniku

8. října 2013 v 20:24 | Annika~ |  Zahrada
Nedávno jsem psala článek, v němž jsem popisovala své pozorování lidských bytostí v obchodním centru. Tento nápad pocházel z hlavy blogerky Axolotlíka, neboli jak já ji zde od nepaměti nazývám - prostě od Fialky. Fialka totiž přišla s dalším článkem řetízku akcí pro inspiraci. Zadání zní tentokrát takto:
Představ si, že jsi svým vlastním opakem. Jak bys vypadal, jak byses cítil a jak bys jednal s druhými? Inspiruje tě v něčem nová podoba? Dokázal bys v ní najít nějaké spojitosti a podobnosti se sebou? A proč je vlastně tvůj opak zrovna takový? Své úvahy vyjádři písemnou formou, můžeš přidat i ilustrace.

Možná jsem se nedržela úplně všeho, na co se mě zadání ptá, ale to snad, milá Fialko, překousneš, viď že jo, prosím! :-D Také předem varuji, že onen text jsem tvořila i opravovala se zvýšenou teplotou, takže kdyby to nedávalo smysl a byly tam chyby, víte proč.



Před několika dny jsem v Technickém muzeu v expozici starých fotoaparátů viděla mimo jiné snímek ženy a vedle od téhož obrázku negativ. Poměrně dlouho jsem obě fotografie pozorovala, než nastal čas přesunout se k dalším exponátům.
V této úvaze také budu tvořit negativ k portrétu. K mému vlastnímu. Na černobílých fotografiích se však vždycky najde alespoň nějaká ta šeď. Protikladem bílé je černá, jak však vytvořit opak šedivé?

Když pozorujeme portrét ženy, nejprve si prohlédneme, jak vypadá a v jakém prostředí se vyskytuje. Až pak, přemýšlíme-li nad obrázkem hlouběji, začneme uvažovat o jejích myšlenkách, životním zázemí, silných a slabých stránkách povahy nebo výhrách a prohrách. I u sebe tedy začnu u stránky viditelné na první pohled. U vzhledu a prostředí, v němž se pohybuji.

Tímto v následujících řádcích začínám vytvářet novou bytost, můj protějšek. Abych o ní nepsala jako prostě "o té opačné", dám jí kromě vlastní existence i vlastní jméno. To mé ideálně začíná od písmenka A. Negativ tím pádem pojmenuji od písmenka opačného. Třeba Žofie. Mimochodem, když se fotografuje, jako první vzniká negativ a až potom se z něj vyvolává pozitiv. Tím pádem negativ bych měla být já, jelikož jsem vznikla dřív a jsem to já, kdo vytváří toho druhého. Já však i přes to sama sebe nazvu pozitivem, protože jsem ta reálná a realitě se vzhledově víc blíží pozitiv. Navíc je dost klidně možné, že to ve skutečnosti bylo tak, že Žofie stvořila mě, proto já jsem pozitiv. Tím pádem se ovšem objevuje otázka, zda není reálná Žofie a já pouze imaginární. Možná jsme obě zároveň sobě pozitivem i negativem. Ale to bych se do toho už moc zapletla. V tomto textu jsem zkrátka já pozitivem a Žofie negativem.

Žofie je děvče s normální postavou. (K vymyšlení přesného opaku od zlaté střední cesty bych nejspíše nejdřív musela dosáhnout vyššího stavu bytí, tudíž tento jev ponechám shodný s pozitivem.) Není ani přehnaně vysoká, ani drobná. Hlavu jí pokrývají temné kučeravé vlasy, skoro až andělsky jemné. Ze sluníčkem osmahlé veselé tváře jí svítí velké kulaté oči, plné rty se usmívají, aniž by k tomu měly hlubší důvod. Když kráčí po ulicí, většinou má na tváři právě tento šťastný výraz. Ve skutečnosti to však u ní často bývá tak, jak to řekl kdysi dávno pan Mácha. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...
Když už jsme u toho kráčení po ulici, její krok je lehký, skoro jako by poletovala. Má krásné zdravé nožky, ze kterých by Oněgin šílel. Jiní by zase možná šíleli z její bohatě vyvinuté hrudi.
Kdyby seděla Žofie u počítače místo mě, tloukla by opatrně do klávesnice krátkými, možná trochu buclatými prsty s dlouhými, silnými, precizně nalakovanými nehty. Kolem pravého prsteníku by jí zářil zlatý prstýnek se zeleným kamínkem. V uších by se jí houpaly velké zlaté kruhy.

Ač vypadá jako noblesní slečna z vyšších společenských kruhů, Žofie ve skutečnosti přebývá kdesi v zapadlé vesničce v horách (ač se narodila v Praze). Žije tam s rodinou a nepříjemným starším bratrem, kterého naštěstí nemusí moc vídat. Žofie totiž aktuálně žije na koleji.
Její pokojík ve vesnickém domku s velkou zahradou je vždy čistě uklizen, nikde není ani smítko prachu. Spává v posteli u zdi daleko od okna, z nějž může pozorovat západ slunce za zalesněnými horami.
Aktuálně však Žofie bydlí na koleji. Je prvačkou na ČVUT, studuje na Fakultě informačních technologií. Po domově se jí nestýská. Matematika jí ve škole vždycky šla na jedničku, odjakživa byla spíše technický typ. Zato na jazyky a humanitní obory nikdy moc nebyla. A ohledně uměleckého nadání - kreslit uměla vždy průměrně, stejně jako její pozitiv Anna, ale na rozdíl od ní ji nikdy příliš nebrala hudba. Hudební sluch nemá. Zato však například dokáže skvěle plavat.

Povahou je Žofie spíše extrovert. Nebojí se lidí, ráda s nimi komunikuje, je duší každé společnosti, je lvicí salónu. Všude si vždy dokázala najít hromady přátel, žádný z nich však nikdy nebyl opravdový. Moc ráda s nimi chodí do hospody popít a téměř vždy to trochu přežene. Nemá ráda, když je sama. I tak ji ale docela často přepadává chuť uzavřít se sama do sebe. A její přátelská tvář bývá často jen maskou. Ve skutečnosti ji uvnitř cosi hlodá, cosi ji trápí, jakási zvláštní bolest, kterou sama nedovede identifikovat. Možná by to nazvala jako světobol. Nebo sebebol.

Docela bych s ní někdy ráda zašla do cukrárny. Dala bych si svůj oblíbený medovník, ona zase dortík se spoustou ovoce a želé. Možná bychom si nerozuměly. Možná by naše setkání skončilo zklamáním jedné a výčitkami druhé. Nebo obráceně. Ale je také šance, že bychom se spřátelily. Jsme si v mnohém podobné. Ani jedna z nás není černobílá. V každé z nás je mnoho protikladů a mnohem více odstínů šedi, než trapných padesát. Byly bychom hodně divné přítelkyně. Jedna by druhou dost štvala. A zároveň také fascinovala, jak je úplně jiná, ale vlastně svým způsobem stejná. Myslím si, že kdyby Žofie sedla k počítači a napsala úvahu o svém imaginárním pozitivu - Anně - zažívala by zhruba stejné pocity a postupovala stejně. Jen by k tomu neposlouchala Nightwish, ale třeba Nightwork.

Když o tom tak přemýšlím, Žofie by také klidně mohla být muž. Černovlasý kučeravý mladík s velkýma kulatýma očima. Je mi tě skoro až líto, milý negative, ale pro tyto potřeby tě budu muset přejmenovat na Žofíka. Nezabij mě za to.
Žofík je vášnivý sportovec, má pořádně velké svaly a je velice silný. Zato však špatně vidí. Proto přes své velké kulaté oči nosí brýle. I přes ně je však vesměs docela přitažlivý a populární u druhého pohlaví. Má hromový hlas; kdyby se věnoval hudbě, jistě by z něj byl skvělý sólový zpěvák. Knihy skoro nečte, ale zato rád sleduje anime, ale tajně, aby se před ostatními neshodil, že se kouká na ty trapný čínský kreslený pohádky pro děti. Holduje hororům, krvákům, a rád se podívá i na nějaké to ečči.

S Žofíkem bych do cukrárny nešla. Už teď, když o něm píšu, ho nesnáším. Nevím proč - možná z části i kvůli tomu dementnímu jménu, které jsem mu dala. Raději bych dala přednost setkání s jeho ženským protějškem Žofií. I u té bych se však setkání dost bála. Znamenalo by to, že ona jako můj negativ by se šíleně těšila, že konečně pozná svou stvořitelku, svůj pozitiv? A co by se stalo, kdyby se spolu potkali oni dva? Měli by se rádi?

Pokud někde na druhé straně drátů teď, Žofie či Žofíku, sedíš a čteš tato slova, tak věz: než mě někde na ulici přepadneš s tím, že to jsi ty, kterého jsem stvořila, nebo naopak že ty jsi můj stvořitel, raději mi to předem napiš, ať se stihnu předem ozbrojit v lepším případě svou výřečností, v horším deštníkem.


Annika~
 


Komentáře

1 Kariol Kariol | 8. října 2013 v 21:08 | Reagovat

I já jsem u Axolotlíka, neboli Fialky tento nápad viděla. A upřímně, nestačím se divit, jak jsou její nápady a myšlenky kouzelné ve svém duchu a jak zábavné či užitečné můžou být při svém provádění. :)
Tvůj negativ Žofie mi o tobě samé, o pozitivní Annice, prozradil spoustu nových věcí, za jejichž zjištění jsem docela ráda. A víš, že bych do tebe neřekla, že jsi introvert? :) I když, i tahle vlastnost má více podob, u mě určitě... :)
Moc ráda bych si taky některé z Fialčiných nápadů vyzkoušela zrealizovat, ale prozatím mám plánů na články až až. :) Tak někdy během zimních dní, až nebude inspirace na nic jiného. :)
Mimochodem, jak si vlastně tvá kamarádka zasloužila přezdívku podle právě té fialové voňavé květinky? :)

Jo a hlasuji pro pátek :D

2 Annika Annika | Web | 9. října 2013 v 11:07 | Reagovat

[1]: no... tak jako je Ž. spíše extrovert, já jsem "spíše introvert". umím být i otevřená a vcelku společenská. jen záleží, v čí a v jak velké společnosti jsem. občas bohužel i bývám otevřená až moc a pak toho šíleně lituju. to ale nebývá tak často.

vlastně už ani přesně nevím :-D fialka má krásnou ostrou jásavou barvu, ale zároveň to je drobný, jemný, poměrně nenápadný kvítek - což by vlastně zjednodušeně na Axolotlíka docela odpovídalo. toto pojmenování však používám jen ve vodách internetu :-)

pátek je volba, která nikdy neurazí! :-)

3 Lyra Lyra | E-mail | Web | 9. října 2013 v 11:41 | Reagovat

Dobrý nápad, možná ho také vyzkouším :-) Žofie podle tvého popisu zná jako zajímavá slečna, ale snad se neurazíš, když napíši, že pozitiv Anna je mi sympatičtější :-)

4 Annika Annika | Web | 9. října 2013 v 13:52 | Reagovat

[3]: rozhodně se neurazím, naopak se cítím potěšeně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet