Dvojitá petřínská prohra aneb Fotošůt bílých růží

9. října 2013 v 22:12 | Annika~ |  Obrazárna
Jsem v jistém smyslu duše romantická. Ale ne v tom, že bych holdovala zamilovaným románům nebo chtěla dostat od své neexistující lásky obrovský pugét růží, prsten s diamantem a jet s ní na výlet do Paříže. V tomhle se nikterak příliš nevyžívám - když už kytky, tak jedině pozorování v zahradě či v přírodě, prsteny nenosím a návštěva Paříže s milým mi připadá jako profláklý kýč. Ale co zbožňuji, jsou osamělé procházky po krásných pražských místech a utápění se v představách, jaké to tu mohlo být před jedním či dvěma sty lety. Má duše poletuje mezi dámami v korzetech a pány v cilindrech a místo ruchu turistů a aut slyší klapot koňských podkov nebo drnčení historických tramvají. Po své lásce bych nechtěla výlet do Paříže, ale výlet do minulosti, aspoň na jeden den. Ale to mi asi bohužel nikdo nesplní...
No, a jednoho dne jsem se vydala na Petřín. Mým hlavním cílem nebylo romantické snění, ale spíše focení květin v té náhodně objevené zahradě, o níž jsem psala v době, kdy jsem maturovala. A to byla právě první z oněch dvou v nadpisu zmiňovaných proher. Asi o týden později jsem pak chtěla tuto prohru napravit, ale zvrhlo se to v prohru druhou - nebo možná v Pyrrhovo vítězství. Aneb i věčně štěstím obdařená Annika má dny, kdy by se nejraději zahrabala pod zem.


Psal se den 12. září, léta Páně 2013. Vyšla jsem v odpoledních hodinách z domu. Kudy se dostanu na Petřín, jsem neměla ani tuchy - od doby, co jsem tam byla naposledy, jsem zapomněla, jakou tramvají dojedu na Pohořelec, kde jsem chtěla své fotograficko-romantické putování zahájit. Nakonec jsem se ale zorientovala a dojela na Pražský hrad, kde jsem dlouho, předlouho čekala na dvaadvacítku. Mezitím se nebe lehce zatáhlo. Po chvíli tramvaj přijela, nacpaná a páchnoucí, a já přitisknutá na dveře jsem si v jednu chvíli málem zlomila prst, protože jsem se špatně držela. Bohužel to byl zrovna palec na pravačce, kterou většinou držím foťák a na němž vždy spočívá jeho váha. Docela mě to otrávilo.
Když jsem vystoupila na Pohořelci, nebe už bylo totálně zatažené. Rychlým krokem jsem prosvištěla kolem Strahovského kláštera a mířila směrem na kopec. Když jsem z jedné krásné vyhlídky fotila Hradčany, poprvé na mě káplo.


Svůj krok jsem tedy ještě více zrychlila. Schody nahoru ke křížové cestě a k rozhledně jsem brala po několika. I tak mi to ale nepomohlo. Kapání se zvolna změnilo v déšť.


Když jsem s jazykem na vestě dorazila k rozhledně, déšť plynule přešel v řádný slejvák. Na fotografiích to tak nevynikne, ale opravdu pršelo dost. Než jsem došla od rozhledny k místu, kde jsem pořídila následující fotku, nezůstala na mě ani nitka suchá. Deštník jsem si totiž samozřejmě nevzala.


Dost jsem se naštvala. Zrovna, když už jsem skoro dorazila do cíle, počasí mě takhle zradilo! A jelikož jsem nechtěla více promoknout, po dlouhé době jsem se svezla dolů na Újezd lanovkou.


Nebylo to jediné zklamání toho dne. O tom však jste si mohli přečíst v jiném článku, myslím, že v nějakých starších (ne)malých radostech.

Jelikož však nejsem člověk, co se hned vzdává, rozhodla jsem se svůj nezdar napravit.


Psal se den 19. září, léta Páně 2013. Nebe sice nebylo úplně čistě modré, ale zároveň to nevypadalo, že by mělo pršet. I popadla jsem opět svůj fotoaparát, nasedla do tramvaje a jela tentokrát ne na Pohořelec (běžet znova ty schody už se mi nechtělo), ale na Újezd, kde jsem se opět nechala nahoru vyvézt lanovkou. Vesele jsem si četla Douskovou a těšila se, až zase uvidím zahradu snů.
Nahoře na Petříně jsem chvíli přemýšlela, kdeže jsem tu zahradu vůbec našla a nakonec se vydala naslepo, protože jsem si přesně nevzpomněla. A tu jsem zjistila, že hned na poprvé, jako by mě zahrada magnetickou silou přitahovala, se mé kroky vydaly správně. Poznala jsem tu známou zarostlou zeď, ty krátké schůdky...


Ta brána nešla otevřít. Byl na ní zámek jako vrata. Cítila jsem se, jako by na mě někdo vylil kbelík s ledovou vodou. Do háje, proč? Proč je ta zahrada zavřená? Přišla jsem ve špatnou dobu? Nebo co se stalo? S tváří přitisknutou mezi mřížemi brány jsem si pokládala tyto otázky. Pak mi došlo, že nemá smysl tady jen tak postávat, na druhou stranu mi ale bylo líto takhle brzy jezdit domů.


(Fotografie z jedné vyvýšené vyhlídky, odkud se dalo nahlížet dovnitř.)


Vrátila jsem se tedy zpátky směrem k lanovce a začala jen tak korzovat mezi záhony růží rostoucími před hvězdárnou. Pátrala jsem. Věděla jsem, že by tu někde měl být...


... a taky že byl! Záhon s bílými růžemi. A docela velký! Řekla jsem si tedy: když nemám fotky ze snové zahrady, budu mít aspoň nové zásoby bílých růží. Protože královna svých růží nemá nikdy dost. Asi pětkrát jsem obešla dokola onen záhon a fotila, a fotila, a fotila...






Abych však nediskriminovala ostatní růže, věnovala jsem malinký kousek paměti svého foťáčku i těm červeným a žlutým. Růžové bohužel diskriminovat budu, protože už vypadaly nějak povadle a nechtělo se mi hledat hezčí záhon.



Poté jsem se vydala k rozhledně a vyfotila si obrázek ze zhruba stejného místa, jako tenkrát před týdnem. Pěkné počasí že? A i tak mi stejně mé plány nevyšly...


Třetí šanci už jsem Petřínu nedala. Asi mi toto potěšení nebylo souzeno. Počkám si na jaro.

Ale na druhou stranu, kdybych byla šla do zahrady, neměla bych v počítači tolik krásných růží! :-)


Annika~
 


Komentáře

1 Kariol Kariol | 10. října 2013 v 16:47 | Reagovat

To je škoda, a já se zrovna na představení té tolik opěvované zahrady těšila, i na fotky. :) Nu nic, pokochala jsem se andělsky bílými růžemi, které bys opravdu měla ve svém počítači mít, co kdyby po tobě chtěl někdo představení osobnosti? :) Královny obvykle mívají korunu, ty jsi ozdobena bílými růžemi. :)
A to počasí mě taky štve. Zrovna včera krásně svítilo sluníčko a zbarvené listy stromů vypadaly úchvatně. I řekla jsem si, že si druhý den vezmu foťák a tu krásu podzimu zvěčním, ale dneska nic. Sluníčko lístky neozařovalo a ještě se mi vybily baterky... -_-

2 Vendy Vendy | Web | 15. října 2013 v 22:28 | Reagovat

Nemyslím, že to byl tvůj nezdar. Prostě zasáhla vyšší bytost shůry. A podle té fotky z lanovky je vidět, že pršelo opravdu fest.
Druhá série už se ti podařila více, i díky lepšímu počasí. Ono se vždycky líp fotí, když je slunečno, než když je pod mrakem...
Krásná zahrada, krásná brána (i když zamčená), ale hlavně, krásná bílá růže! Jak pro Krásku. Kde se skrývá Zvíře?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet