Jak jsem si to zase jednou pěkně zavařila.

17. března 2012 v 9:40 | Annika~ |  Zahrada
Ve čtvrtek mi byla ve škole strašná zima, dokonce jsem se musela balit do Astřiny mikiny, jak jsem mrzla. Jako každý den. Nesnáším ten pocit, když sedím na hodině a necítím prsty na rukou a když na ně pohlédnu, mám úplně modré klouby. To je první věc, proč jsem si "to pěkně zavařila". Druhá věc je to, že včera u nás v městě velikém konečně začalo aspoň prozatím jaro...


Tentokrát jsem se do školy oblékla pořádně. Na tenkou halenku jsem si dala svůj poměrně tlustý černý svetr. Zimou jsem tím pádem netrpěla. A pak konečně skončilo vyučování, já si sbalila své saky paky a vylezla ze školy, abych si došla do nedaleké jídelny na oběd. A co necítím - vždyť venku je teplo!
Těch pár metrů do jídelny jsem teda došla nabalená, ale jakmile jsem dojedla ne příliš dobrou svíčkovou a znovu vyšla ven, na kabát jsem se vykašlala, zůstala jsem jen ve svetru. Čepici a tenký šál jsem si ale nechala. V tu chvíli jsem se totiž ještě trošku o své zdraví obávala. V následující půlhodině už jsem ale na drobné pobolívání v krku způsobené mým každodenním mrznutím ve škole totálně zapomněla.
Vyrazila jsem hned po škole do nedaleké knihovny. Tlustý svetr jsem pohodila na gauč a vyrazila jen tak v tenoučké halence. Byl to úžasný pocit nechat si profukovat volné rukávy jarním větříkem, cítit sluneční paprsky na své kůži. Jaro! Jaro! říkala jsem si s náladou tak optimitickou, jakou jsem měla naposledy už ani nevím kdy. Dodalo mi to tolik energie, že jsem si půjčila hned dvě knihy - Příběh prince Gendžiho od Murasaki Šikibu, který jsem se pokoušela už jednou číst, ale neměla jsem na to čas, a jeden román od Jasunariho Kawabaty, jehož název jsem již zapomněla. A jak už jsem byla v euforii z toho pěkného počasí, rovnou jsem si v nedalekém obchodě koupila zmrzlinu, konkrétně mého oblíbeného Míšu.
Ani procházka do knihovny ovšem mému tělu a mysli, tak dlouho již toužícím po jarním počasí, nestačila. Musím jít na procházku do nedalekého lesíka, říkala jsem si jako zjednaná. V halence, minisukni, tlustých punčochách a podpatkových kozačkách by to ovšem nebylo úplně to pravé ořechové, tak jsem opět zmírnila počet vrstev - místo halenky krátké tričko a teplé punčochy a mnohovrstevnou sukénku nahradily volné plátěné kalhoty a ponožky. A takhle jsem vyrazila s Princem Gendžim do lesa. Ani jsem si nebrala žádný stroj sloužící ku poslechu hudby. Chtěla jsem slyšet ptáky, chtěla jsem slyšet zvuky blížícího se jara.
Lesík, kam jsem šla, je zhruba z 60% lesem a ze 40% parkem - jsou tam cestičky, lavičky, odpadkové koše a dvě dětská hřiště. Jakmile jsem tam zapadla, celá rozjařená, usedla jsem na moji oblíbenou lavičku pod památným stromem a dala se do čtení Prince Gendžiho. Seděla jsem tam dlouho, až mi začala být trošku zima. Chtěla jsem se zvednout a jít se projít, ale zvuk, který jsem zaslechla, opět upoutal moji pozornost, lehce zblblou z heianské doby, do které jsem se přenesla během četby.
Slyšela jsem někde nad svou hlavou jakési klepání. Chvíli jsem se rozhlížela s hlavou otočenou směrem k vrchním větvím stromů okolo mě a tápala, odkud zvuk jde. A pak jsem konečně spatřila zdroj. Byl moc vysoko, takže nevím, zda to byl datel nebo strakapoud. Navíc mě oslňovalo Sluníčko. Jisté však je, že to bylo snad poprvé, co jsem viděla datla nebo strakapouda. Slyšela jsem je již několikrát bušit do stromů, ale nikdy jsem je ještě neviděla vlastníma očima. A tak jsem asi deset minut dál seděla, i když mi bylo chladno na obnažené paže i na krk.
Až po chvilce jsem se zvedla, obešla si kolečko po lesíku, zahřála se a zamířila domů. Naplnil mě pocit nepopsatelného štěstí. Bylo to přímo neuvěřitelné, jak jsem se cítila. Již dlouho jsem nezažila tak intenzivní pocit, že jsem šťastná, že jsem živá bytost a že žiji na planetě jménem Země.

No, a dnes ráno jsem se překvapivě probudila s bolestí v krku přímo ohavnou. A jen tak mimochodem, večer jdu na koncert Emilie Autumn. Čili další smůla do sbírky za rok 2012 - když Astra slavila narozeniny, měla jsem rýmu, když jsem šla na ples, bolelo mě v krku a dnes budu na Emilce ochraptělá. A venku je pořád tak hezky. Strašně mě to láká jít zase někam mezi stromy a jiné rostliny, zase pocítit, jak jaro prostupuje každou součástí mého těla a naplňuje mě, jako když si napouštíme vanu na horkou koupel! Ale v tomhle zdravotním stavu, kdy ani nemám chuť jíst a pít, jak mě bolí stěny dutiny krku? Nevím, co dělat. Vždyť je to hřích sedět doma, když je tak krásně!

Ještě se rozhodnu. Už tak jsem si to na koncert pěkně zavařila. Myslím, že mi menší procházka, tentokrát už ne tak nalehko, rozhodně nijak výrazně zdravotně neuškodí, i když ani nepomůže. Vzhůru za jarním (pražským...) vzduchem!!!


Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet