Nejkrutější soudce

20. února 2012 v 18:02 | Annika~ |  Hřbitov
Ano, tento článek možná až ironicky přesně pasuje do rubriky "Hřbitov". Rakovina, ta nemilosrdná zhoubná odpornost, už zase skosila další lidi z mého okolí. A já se potřebuji vypovídat, ale nemám komu. Proto se vydávám na cestičku mezi keři bílých růží a vše pošeptám jejich okvětním lístkům...


Nejprve mi vzala babičku. Byla jsem tenkrát ještě malá. Ale pamatuji si, že jsem ji mívala moc ráda. A ona mívala ráda mě. Z vyprávění matky to musela být nesmírně zajímavá osobnost. Matka mi pořád opakuje, že já jsem její reinkarnací. Že jsem jí strašně podobná, že bychom si úžasně rozuměly, že bych byla její nejoblíbenější vnučkou. Měla narozeniny o pár dní dřív než já. Zpívala ve sboru taky ve čtvrtém hlase. Taky měla ráda květiny. Jediná památka, co mi po ní zůstala, je úžasný atlas rostlin, který jsem od ní jako malé dítko dostala...

Když jsem bývala skautka, účastnila jsem se Květinového dne. Určitě to není neznámý pojem. Dobrovolníci vybírají peníze na podporu Ligy proti rakovině a lidem dávají žluté kytičky s barevnou stužkou. Jednou jsem takhle pobíhala po okolí naší skautské klubovny a prodávala kytičky a tu jsem potkala jednoho profesora. Chtěla jsem, aby mi přispěl, ale nevšiml si mě a mně se za ním nechtělo běhat. V tu dobu by mě ani nenapadlo, že rakovina, na kterou jsem tehdá usilovně vybírala peníze, odpraví i tohoto profesora. Dnes jsem se dozvěděla o jeho smrti. Sice jsem k němu nikdy neměla nijak extra hluboký vztah, ale beru jej v mém životě jako důležitou osobu.

Tento profesor a jeho hodiny měly velký podíl na tom, že jsem se naučila vnímat výtvarné umění. Předtím to bylo tak, že jsem vlezla do galerie, podívala jsem se na obraz, řekla si "hm, hezký." a šla dál. Díky výtvarné výchově jsem ale naučila hledat v obrazech jejich hloubku, sledovat ty nejjemnější detaily a mistrovské tahy štětců, naučila jsem se o nich přemýšlet. A řekla bych, ač už si to nepamatuji přesně, že to byla jeho hodina, kdy jsem se seznámila s mojí zoufalou kamennou přítelkyní z Kuksu...

Proto byl pro mě tento člověk nepotradatelný. I díky němu jsem nyní velkou milovnicí impresionismu a dokážu se dívat na obrazy s tím, že mě napadá mnohem více věcí než jen "hm, hezký." A tak mě jeho smrt zabolela.

V souvislosti s tím, jsem se dozvěděla další smrt. Rakovina, ta krutá hrůza, sklátila i jednoho mého rodinného příslušníka. Neznala jsem jej osobně, ale dalo by se říct, že jsem jej znala prostřednictvím jídla. Byl to dobrý kuchař a jedla jsem spoustu jídel, které on vařil, nebo ještě lépe, pekl. Milovala jsem jeho cukroví.
To, že v době Vánoc mu již nebylo pomoci, jsem věděla. Ale že zemřel prakticky chvíli poté, co jsme se o něm tenkrát bavili, mi již nikdo neřekl. Až dnes jsem to zjistila, když jsem zmínila smrt profesora. Byla jsem překvapená. Proč mi to nikdo neřekl?!
Neznala jsem toho člověka, ale věřím, že to pro ostatní příbuzné muselo být hrozně smutné. Možná to zní nevhodně, ale neumím si představit, že už nikdy nebudu jíst jeho skvělé cukroví.

A přitom on i ten profesor ještě rozhodně nebyli staří. Zatracená práce! Ani babička ještě nebyla stará.

Proto jsem se rozhodla. Jakmile se naučím lépe mluvit s lidmi, budu se znovu hlásit jako dobrovolník a prodávat kytičky. A samozřejmě sama přispěji. Víc toho v tuto chvíli udělat nemohu. Ale i drobná pomoc je pomoc. Člověk nikdy neví, na koho dalšího si ten odporný démon zasedne...


Zahořklá Annika
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet