Odpolední snění

13. listopadu 2011 v 17:25 | Annika~ |  Zahrada
Dneska jsem opět vyrazila ven. Původní cíl byl jeden obchod v centru města, kam jsem se chtěla podívat za účelem koupě falešné ofiny ke cosplayi Misy Amane z Death Note. Nakonec z toho ale vznikla pěkná pomalá procházka a v hlavě mi vyvstanuly spousty rozličných myšlenek, nad kterými jsem mohla uvažovat, což dělám velice ráda.


První můj postřeh byl již v tramvaji na cestě do obchodního domu. Seděla jsem u okýnka na strategickém místě zhruba uprostřed mezi dveřmi - to je místo tak akorát vzdálené od dveří a člověk tedy nemusí přemýšlet, zda je zdvořilé tu starší paní, která právě nastoupila, pustit sednout či ne. Samozřejmě to zdvořilé je, ale některé starší paní či pánové vypadají poměrně čile a energicky a člověk si není jist.
No, a jak jsem tam tak seděla a koukala ven z okna na ubíhající ulici, auta, popelnice a kolejnice v protisměru, začala jsem pozorovat lidi. Lidi, co šli venku, co nastupovali či vystupovali z tramvaje, co vcházeli nebo vycházeli z obchodů na ulicích nebo stáli na zastávkách a čekali na jinou linku. Přemýšlela jsem, co jsou asi zač, a to nejen v tramvaji, ale i později v obchůdku, kde jsem nepořídila, v obchodě s potravinami, kde jsem nakoupila pár zásob pro rodinu, nebo když jsem šla po ulici na tramvaj, abych se mohla vrátit domů.
Například; do tramvaje nastoupila skupinka tří dívek zhruba v mém věku a někam jely. Kam asi a proč tam jedou? řekla jsem si a začala si představovat, kam by asi mohly mít namířeno. Taky něco nakupovat? Na nějakou oslavu? Někoho navštívit? Jen tak se projít? Pak si také pamatuji, jak jsem stála u pokladny Alberta, kdy se má fantazie rozjela ohledně tohohle nejvíc naplno. Ta paní za mnou ve frontě, pohlédla jsem, jak vykládá na běžící pás svůj nákup. Upoutaly mě dvě lahve vína. Pročpak asi kupuje to víno? Pořádá oslavu? Nějaké výročí, narozeniny? Nebo příjde návštěva? Či snad jen tak? Má představivost začala tvořit všechny možné obrazy s paní a dvěma flaškami vína. Stejně tak jsem začala přemýšlet o prodavači, který mi namarkovával zboží, o dvou policistech na tmavých koních, jak jeli po pěší zóně, o náhodných lidech v tramvaji, která mě vezla domů. Úplně jsem z toho zpitoměla.
Během jízdy domů jsem začala promýšlet, co si dám jako vyzvánění na svůj budoucí mobilní telefon. Tolik písní padá v úvahu! Můj milovaný opening z anime D.Gray-Man...nebo nějaká píseň od skupiny Versailles...nebo snad nějaký soundtrack z nějakého anime? Imperial march ze Star Wars? Ali Project? Malice Mizer? A co nějaký soundtrack z Touhou?! Kdo ví...
Každopádně mě ale zase začala napadat další inspirace pro BNČS a pro mé aedejské povídky. A také námět úplně nového povídání. To vše však zpracuji někdy jindy, dnes ne.
Jelikož se mi ale ještě nechtělo domů, vystoupila jsem trošku dříve a šla oklikou. Procházela jsem dlouhou ulicí, po jejíž jedné straně byly nízké řadové domy a po druhé vily. Vzpomněla jsem si, jak jsem tu šla před rokem s mámou a ona najednou řekla: "Vidíš támhleten dům? Vždycky jsem nad ním přemýšlela. Vidíš, jak má zarostlou zahradu a kolem plotu ty vysoké husté stromy a keře? Vůbec není na ten dům vidět, jen na kousek střechy. A do zahrady taky vůbec není vidět. Je takový skrytý." Stály jsme tenkrát naproti tomu záhadnému domu utopenému ve stromech a keřích a dívaly se na něj. A já si na něj dnes vzpomněla. Byl pořád stejně zarostlý a schovaný ve všelijakém rostlinstvu. Koukala jsem na jeho výhružou špičku průčelí střechy a trošku mě zamrazilo v zádech. Proč je ten dům schovaný? Vždyť tam nemůže jít denní světlo! Bylo však jisté, že je obydlený, protože za plotem byly za stromy vidět dvě auta. Když jsem jej porovnala s ostatními domy v ulici, vypadal jako prokletý strašidelný dům. Raději jsem šla dál směrem k Masožravčině nyní nefunkční škole. Slunce se již klonilo k západu, nebe bylo růžové a oranžové, mrzl mi nos a ruce a na prázdnou tichou školu napadenou unikající jedovatou látkou byl ponurý pohled. Musí to být strašně zvláštní být úplně sama ve škole, třeba v noci, kdy už tam není ani noha...
Jak jsem tak kráčela vstříc zapadajícímu Slunci poslouchajíc tenhle soundtrack z Rozen Maiden, mající po jedné straně plot okolo školy, po druhé prázdnou silnici, začala jsem se cítit tak nějak dobře. Byl to jeden z těch úžasných pocitů, kdy se člověk nemůže nabažit atmosféry okolo. Další přírůstek do mé sbírky nezapomenutelných chvilek...


Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet