O mobilních telefonech

1. listopadu 2011 v 10:42 | Annika~ |  Zahrada
Dneska ráno jsem se probudila a nechtělo se mi vstát. Začala jsem přemýšlet o všech možných věcech a ve svém zarputilém uvažování jsem se dostala až k v nadpisu zmíněnému tématu. Vůbec se v nich nevyznám, protože jsem nikdy žádný neměla ani nemám. Ale proč ho vlastně nemám, řekla jsem si.


Za dob, kdy mobily byly ještě s velmi málo funkcemi, jsem měla jen málo spolužáků, kteří už je měli. Nebylo tedy nijak vyjímečné, že jsem mobil neměla. A ani jsem jej nechtěla, protože mi připadalo, že vyzvánění těchto starých mobilů má naprosto ohavný zvuk. Když někomu začal třeba v tramvaji zvonit mobil, ten zvuk mě tahal za uši. V rodině se to nestávalo, protože u nás nikdo mobil neměl. Jen táta měl služební. Ani už si nepamatuju, jaké měl vyzvánění.
A jednoho dne táta přinesl nový služební mobil, který už měl lepší zvuk. To bylo poprvé, co jsem se setkala s polyfonním vyzváněním a byla jsem naprosto unešena. A ty hry co tam byly!
Pak jsem u svých spolužáků postupem času viděla čím dál lepší telefony s čím dál lepšími funkcemi i zvukem. Strašně mě překvapilo, že na některých telefonech se dá fotografovat.

Ale sama jsem mobil nikdy nechtěla. Připadalo mi to jako zbytečná starost. A navíc jsem si budovala svou image "exota, který nemá telefon". Protože kupříkaldu ve třídě už jsem naprosto jediná osoba, která ho nemá. A vždycky jsem na to byla děsně hrdá.

Pak se mi ale stalo spousta příhod, u kterých by se mi fakt hodil. Ve škole praskla voda. Dokonce už dvakrát. Učitelé pokaždé nařídili, abychom zavolali rodičům a zeptali se, zda můžeme být propuštěni domů. A já? Půjčila jsem si tedy po dlouhém shánění od někoho mobil. Ten člověk mi ho tedy dal do ruky a dál už si mě moc nevšímal. Ale já ani netušila, jak se taková věc drží, natož abych uměla volat! Byla jsem totálně bezradná.
Pak jsem jela za svých skautských let na výpravu. Strašně jsem se ale zdržela ve frontě v obchodě, když jsem si ještě na poslední chvíli kupovala pití. Když jsem se konečně dostala na nádraží, můj oddíl už byl pryč - nestihla jsem vlak. A co teď? Chtělo by to zavolat mámě a říct jí, že jsem to nestihla a vrátím se, ale jak? Prostě a jednoduše jsem tedy jela domů. Byl z toho pěkný šok.
Ještě horší šok však rodiče zažili před půl rokem, když jsem "normálně přišla ze školy", až na to, že jsem měla od ramene až k prstům sádru, mého Bohdana Sádrového, tenkrát ještě ně Kolečkatého. Neměla jsem jim jak předem sdělit, že jsem si ve škole udělala úraz a musela na polikliniku.
To samé se stalo, když jsem před pár týdny odjela do nemocnice, protože jsem se dusila. Máma zase nic netušila.

A dnes jsem si ráno řekla: proč ty ten mobil vlastně nechceš? Ano, jsou s tím starosti, musí se to platit, musím si dávat pozor, aby mi nezvonil o vyučování nebo na kulturních akcích, musím dávat pozor, abych ho neztratila. Ale to přece není až tak hrozné. A nejsem z žádných chudých poměrů, čili s penězi by neměl být problém. Mohlo by to vlastně být dost praktické. Tak proč ho nechci? Já nevím...

Ale tato ranní myšlenka mě lehce nahlodala k tomu, abych si jej pořídila.


Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet