Blázen na kopečku

24. listopadu 2011 v 17:55 | Annika~ |  Hřbitov
Od rána mě sužují podivné pocity, a nejsou ani v nejmenším příjemné. Dny plynou špatně, ve škole trpím, doma nemohu odpočívat tak, jak bych si přála a to vše způsobuje to, že se cítím, jako by mi někdo kroutil a ždímal hlavu jako mokré prádlo. Teď si na chvilku užívám klidu a dokonce i jisté vyrovnanosti, ale za chvíli už zase přejdu k učení a přípravám. Damn it...


Začalo to už v noci, kdy se mi zdálo, jak se podívám za čelo své postele a nacházím tam v prachu ležet mrtvou tlustou masařku. Později jsem se probudila a mou hlavu postihly šílené a nesourodé myšlenky na Tulipána. Vzápětí jsem si nevím jak vybavila jednu píseň. Nevěděla jsem jméno, jen jsem věděla že je od Beatles a taky jsem věděla, že poprvé, co jsem ji slyšela, vytryskly mi slzy z očí, ani nevím proč. Přitom ta píseň je tak pěkná.
Vstala jsem a zeptala se otce, jaká písnička to je a on mi řekl, že to je tato píseň. Kousek mi pustil. V očích se mi opět objevily slzy a já odvrátila hlavu a dělala, že se učím biologii, ze které jsem se dnes nechala vyvolat a řekla, že děkuji a že to pro ukázku stačí a může to vypnout. Slzy se mi úspěšně povedly zakrýt, ale jen na chvíli, po chvíli vyšly zase, jen jsem si píseň vybavila. Zahryzla jsem se do koblihy, kterou jsem snídala a pustila si soundtracky z D.Gray-Mana, abych přišla na jiné myšlenky. Povedlo se. A pak jsem se běžela podívat za čelo postele, zda tam ta tlustá moucha opravdu je. Nebyla tam.

Ve škole ovšem tóny oné písničky znovu vypluly na povrch zrovna během hodiny fyziky. Zaclonila jsem si nenápadně obličej a pořádně se vysmrkala a otřela si oči. Nikdo si mě myslím nevšiml, ani Pivoňka. Ale nevydrželo mi to dlouho, přišel ještě horší příval smutku a já se musela začít krýt a zadržovat dech. Profesor zrovna něco vysvětloval - bylo to jakési obtížné odvození vzorce pro cosi, už ani nevím co. A protože já se ve fyzice ve třídě nejvíce ztrácím (nebo se to spíš nebojím říct nahlas a říct profesorovi že to nechápu a požádat ho o pomoc), profesor se v tu chvíli zeptal, zda tomu rozumím. Zvedla jsem uslzené oči a řekla jsem, že to chápu, aniž bych věděla, co bereme. Hlas se mi trošku třásl, ale to nejhorší bylo za mnou, pláč jsem opět úspěšně potlačila.

Od té chvíle na mě ovšem padla podivná melancholie, kterou umocnila válečná literatura o hodině češtiny. Poté, co jsem konečně opustila školní budovu, kráčela jsem s kamarádkami na autobusovou zastávku a jela domů, najednou jsem měla pocit, že všichni lidi okolo mě mi lezou na nervy tak, jako nic na světě. Autobus byl narvaný, všude okolo mě hluční teenageři. Zavřela jsem oči a snažila se úplně se odbourat od reality, od všech těch lidí, od toho rámusu okolo. Pivoňka, Astra a Lilie na mě asi koukaly dost divně, ale mně to bylo úplně jedno, chtěla jsem pryč, chtěla jsem se přenést kamkoliv jinam, než je planeta Země.

Teďka sedím úplně vyčerpaná u počítače, mlátím prsty do klávesnice a bolí mě břicho. Vím, že se musím naučit španělská slovíčka, fyziku a zpracovat potřebné materiály na slohovou práci. A taky vím, že bych touhle dobou měla být na sboru a zpívat, ne se vypisovat ze svých dušebolů. Ale je mi vše úplně jedno. Jen ať už tohle peklo zase projednou skončí!


Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet