Ořešák v poli se kymácí pod náporem předbouřkového větru...

19. října 2011 v 17:17 | Annika~ |  Hřbitov
Uvědomila jsem si, že jsem velmi často sama. A nejen "sama" tím způsobem, že sedím v pokoji a okolo mě není ani noha. Spíše se mi stává, že se vyskytuji někde mezi lidmi, ale podvědomě se od nich izoluji, stavím okolo sebe neviditelné stěny, neviditelnou zděnou místnost bez oken a bez dveří, kam nikdo nemá přístup a nikdo nevidí dovnitř.


Nejhorší na tom je, že někdy si uvědomím, že mi má izolace od lidí začíná vadit. Léčím to ale nikoliv tak, že si zajdu popovídat s přáteli a tím zbourám zdi a nechám do své temné kobky proniknout trošku světla. Pokaždé, když se cítím osamělá, stáhnu se sama do sebe ještě hlouběji a do mého zazděného neviditelného prostoru má přístup nyní pouze hudba, hrdinové knížek či anime. Protože v tu chvíli mi připadají jako mnohem hodnotnější společnost než lidé z masa a kostí.

Když nad tím tak přemýšlím, své zdi okolo sebe stavím od té doby, co jsem středoškolačka. Z části za to můžou geny, z části Tulipán, který mě dohnal k proměně mého charakteru, z části to, že jsem v procesu dospívání. Nejhorší to bylo v prvním ročníku střední školy. To jsem za svou hradbu odmítala kohokoliv pouštět a když se někdo pokusil probourat dovnitř, vylila jsem na něj přes cimbuří horký olej a splašky. Potřebovala-li jsem si vylít srdce, popadla jsem papír a tužku a vypsala se, dokud mě nebolela ruka. V druhém ročníku přišla nejdříve strašná krize kvůli Tulipánovi, ale pak se vše zlepšilo a na mé zdi se objevila dvířka. A teď jsem předmaturitní ročník. Zdi jsou zdánlivě pryč. Ale jen zdánlivě, pořád tam totiž jsou. A jediní, kterým otevírám bránu opravdu dokořán, je notýsek, tužka a tento blog, čili jedině zde říkám své pravé pocity, o kterých ostatní neví. Tím bych sice mohla říct, že takhle své strasti vykřikuji celému světu, protože sem může zabrousit absolutně kdokoliv. Ale zde jsem anonymní. Zde totiž opouštím svou tělesnou schránku, která má své oficiální jméno, vzhled, rodinu a povinnosti, zde jsem jen Annika, královna bílých růží, nehmotná píseň bez nápěvu, pouhý hlas duše...
I teď se citím velmi osamělá a zároveň samotychtivá. A cítím, že jsem se z toho konečně vypsala!

Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet