Je to moc špatné, ale nejde se toho zbavit. Co je to?

25. října 2011 v 22:06 | Annika~ |  Hřbitov
Cítím, že to tak nemá být a to je ten nejhorší pocit. Když si zdravý rozum odporuje s citem. Když nevíte, co z toho je správné, zda podlehnout svému srdci a nebo se řídit tím "rozumným a správným". Jsem založená spíše racionálně, ale některé pocity jsou mnohem silnější než má vůle...


Úterý je den, kdy se sice ve škole poflakuji a po ní lítám z kroužku na kroužek, což mě baví, ale má to velké mínus. Po celý den s nikým pořádně nemluvím. Jsem sice méněmluvný a spíše samotářský a individualistický typ člověka, ale udržovat kontakt s okolním světem je pro mě důležité. A jinak to neumím, než si s někým prostě popovídat.
Ale to mi pořádně nejde - ráno sice jedu do školy s Pivoňkou jako vždy, ale po ránu toho spolu nikdy mnoho nenapovídáme - Pivoňka vypadá strašně ospale a chvílema až vražedně a já se jí bojím cokoli říct. Popřípadě mě prostě nenapadá nic vhodného na probírání. A po ránu stejně nemám náladu na mluvení. A tak jedeme autobusem, mlčíme a když už něco prohodíme, souvisí to nějak se školou. Pak jdu na konverzaci v AJ a Pivoňka mě opouští na matematický seminář. Na angličtině nemám vůbec nikoho, s kým dokážu nějak rozumně vycházet. Poslední dobou mi tam spíš všichni lezou krkem.
Potom jedu domů na volnou tříhodinovku. Doma je matka, která ten den nepracuje. Ta toho se mnou ovšem většinou moc nenapovídá a já také nevím, o čem se s ní bavit. A pak jedu do školy.
Ve škole mě čeká literární seminář, kde se konečně zase spatřím s Pivoňkou, již probranou. Já jsem také již v rozumné náladě. Popovídáme si, ale pak už hned začne hodina, protože většinou dojíždím akorát tak na přestávku. Pivoňka tam je již delší dobu, protože má jinak stavěný rozvrh. Také se na literatuře potkávám s Kaktusem, ale ten mi poslední dobou leze na nervy takovým způsobem, že nejsem schopna normálně snést jeho přítomnost na vzdálenost menší než 10 metrů.
Potom jdu na zemák, kde je Tulipán. A taky jeho kámoš. Čili nepřipadá v úvahu, abych se jakkoliv snažila s ním navázat hovor. Jeho kámoše, říkejme mu třeba Narcis, totiž už nějakou dobu nemohu vystát. Vlastně od té doby, co skončily taneční, s ním odmítám komunikovat. A když už mu něco řeknu, je to jen to nejnutnější.
A na sboru už nemám Fialku. A to mě zatraceně mrzí. To totiž znamená, že tam již nemám žádné přátele, jen ty, co si na ně hrají.
Na japonštině potkávám Slunečnici, ale často chybí.
A večer přijdu domů schvácená a jediné, co mě zajímá, je večeře a vyhřátá postel.
Cítím se ale utahaná a strašně odříznutá od světa. A proto je pro mě naprosto nenahraditelná ta část dne, kdy jezdím do školy na literaturu a zemák. To totiž potkávám Tulipána bez jeho kamaráda. Bydlí totiž nedaleko a má stejný systém rozvrhu, ač jiné předměty. Jezdí během pauzy taky domů a když jezdí do školy, potkávám ho na zastávce. Vždycky už z dálky vidím, jak tam stojí. Pokaždé jsem strašně ráda, že ho vidím. Když přijdu na zastávku, hned si sebe vzájemně všimneme a dáme se spolu do řeči. Řešíme naprosto všední záležitosti, ale pokaždé, během té 10minutové cesty autobusem a pěšky k jídelně, mám pocit, jako bych vyšplhala na kopec, shodila ze zad těžkou krosnu a natáhla se do trávy. Vylévám si k Tulipánovi myšlenky, které mě ten den sžírají a potřebují ven, stežuju si mu na život nebo naopak opěvuji jeho krásy. Chudák, musí ho ty mé kváky štvát. Ale pokaždé mě vyslechne, nebo to aspoň zdařile předstírá, a třeba na to i zareaguje jinak, než "Hm...". Ale mě stačí i jen to přiblbé "Hm...", hlavní je, že konečně mohu pořádne mluvit, aniž bych si povídala s plakáty v pokoji, odrazem v zrcadle či s panenkou.
A potom se objeví Narcis a to je konec. Aniž bychom si cokoliv řekli, Tulipán jde za Narcisem a já se snažím stáhnout co nejdál. A vím že je to hloupé, protože Narcis ví, že jsem do Tulipána zamilovaná. A že on byl do mě možná též, ale pak přišlo něco nevysvětlitelného, co vše pokazilo a teď ani jeden z nás nerozumí, jak to je, ale nedáváme to před sebou najevo...
Pokaždé se strašně těším na ten okamžik, kdy ho uvidím stát na zastávce. A když ten okamžik přijde, jako bych se uvolnila. Ale říkám si: je to správné? Taky se pokaždé těším na každé setkání s Fialkou, na setkání se Slunečnicí. Přesvědčuji všechny okolo a sama sebe taky, že Tulipán je taky můj kamarád. Ale lžu jim, lžu i sobě, jsem si totiž vědoma, že jsem zamilovaná. Jsem zamilovaná již 6 let. A i přes to vše, co se odehrálo, má láska nezmizela, ač se mi ji povedlo částečně potlačit. Bojím se, že těmihle setkáními před odpoledkou si podrývám svoji vůli bojovat proti lásce. Protože láska k němu je zlo. Uvědomuji si to, ale porušuji to. Zmítá to se mnou jak hadrem na prádelní šňůře. A je mi smutno sama ze sebe, mám pocit, že jsem zklamala sama sebe, že porušuji své mravní zásady. Říkám si, že toho nechám a úplně se od něj odloučím, ale jsou to jen plané řeči. Vím, že toho nikdy nebudu schopna. A tak ten nůž do svého hrudníku ryju hlouběji a hluběji... Kdypak dosáhnu samotného srdce?


Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet