Den, kdy se mi zatmělo před očima

20. října 2011 v 19:14 | Annika~ |  Každodenní koutek
Vypadalo to na zdánlivě obyčejný den. Ráno jít do školy, přežít dějepis a chemii (resp. spíš dějepisářku a chemikářku - zástupkyni), prospat se o biologii, užít si tělocvik, zůstat celá po matice, naobědvat se, napsat si tahák na indickou a čínskou filosofii a úspěšně napsat test, pochytit aspoň něco z fyziky a snažit se neusnout při češtině. Potom na minutku domů, pak na sbor, kde hodinu a půl zpívat a pak konečně domů odpočívat a navečeřet se. Ovšem, dopadlo to úplně jinak...


Biologie skončila a já se vydala do šatny pro cvičební úbor. Převlékla jsem se a vyšla na chodbu. Objevil se profesor učící chlapce a nabídl nám - dívkám - že bychom mohly cvičit s chlapci bo jich je málo. Já, Lilie a ještě jedno děvče jsme souhlasily. Stejně jsme ten den měly cvičit v gymnastickém sálku a to je vždycky hrozná nuda. A ten den cvičili jen ti chlapci, se kterýma se hrát dá - nejsou při sportech moc brutální.
Popadla jsem tedy floorbalovou hokejku. Dva čtyřčlenné týmy - 3 děvčata a 5 chlapců různě nakombinovaných. Hra byla skvělá, dokud jsem se s jedním z chlapců nesrazila a nespadla. Levou polovinou hlavy jsem udeřila o podlahu. Zabolelo to, vytryskly mi slzy. Zvedla jsem se a trošku pomotaná jsem dokráčela k lavičce a na chvilku odpočívala a pořádně se napila. Po chvilce, když jsem nabrala dost sil, zvedla jsem se a šla dál hrát. Hrála jsem tak asi 20 minut bez menších problémů, jen ten kluk mě pořád buzeroval.
Tělocvik konečně skončil. Ani nevím, který tým vyhrál. Já, Lilie a ta třetí jsme zapadly do šatny. Zbytek děvčat ještě asi cvičil v sálku. Začaly jsme si povídat a převlékat se. Chtěla jsem něco říct a tu jsem zjistila, že nemohu. Slepil se mi krk. Chtěla jsem se pořádně nadechnout, ale nešlo to tak, jako normálně. Jako, když se snažíte naplnit prasklý kbelík vodou. Chtěla jsem tedy zvolat: "Já nemohu dýchat!". Místo toho ze mě vyšel nějaký podivný skřek. Sesula jsem se na podlahu, jednou rukou držela křečovitě lavičku, druhou svůj vlastní krk. Měla jsem hyperventilaci - prudce a hrozně jsem dýchala a zároveň jsem se strašně dusila. Cítila jsem, jak třeštím oči, viděla jsem, jak mi z úst na podlahu šatny tečou mé vlastní sliny. Co se dělo okolo, nemám ponětí. V tu chvíli jsem tam byla jen já a mé plíce...
A pak se mě kdosi začal ptát, zda mohu dýchat. Zavrtěla jsem hlavou. Po chvilce mi došlo, že to je profesor. Pak mě nějací lidé napůl položili na zem a pořád, jako bych z pozadí slyšela: "Dýchej pomalu, nedýchej tak rychle." A tu jsem cítila, že každou chvilku musím omdlít. Vnímala jsem, jak zavírám oči a hlava mi klesá na rameno. Pak mi ji kdosi narovnal a já se pořád nedokázala přinutit k otevření očí. To už do šatny vešly holky ze třídy. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale po chvilce, už byly všechny pryč, jen Pivoňka tam stála a smutně na mě koukala. Slyšela jsem taky, jako by z dálky, jak jedna dívka vyhazuje z šatny ostatní holky, které tam měly tělocvik po nás. A pak do šatny vtrhly zástupkyně ředitelky. Jedna zavolala sanitku, druhá mi na čelo položila namočené Liliino tričko. Mezitím se mě snažili všelijak přivést k životu a rozesmívat mě. A potom do šatny vstoupili dva pánové v zářivě oranžových bundách...
Zástupkyně a profesor mě posadili na lavičku, Lilie a ještě jedna holka mě oblékly, Pivoňka mi běžela pro věci do skříňky v šatně v hale. A tím jsem byla připravena na další cestu do té nenáviděné nemocnice.
Čtyři hodiny jsem tam chodila po různých vyšetřeních. Resp. jezdila v kolečkovém křesle. A pak mě konečně pustili domů a ani nezjistili, co ten podivný kolaps způsobilo. Ale pravděpodobně jsem prý chudokrevná...

Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet