Agonie prokletého šlechtice

26. října 2011 v 18:20 | Annika~ |  Útržky krajkového kapesníčku
Vítr v korunách stromů hvízdá a na hladině jezera se tvoří vlny. Voda zamrzá. Sníh padá. Větve vysokých jedlí jsou obtěžkány sněhem. Poryvy severního větru je rozechvívají. Smutný hlas se nese nad krajinou a rozléhá se a odráží od skal a stromů a na sněžných pláních jako by zanikal v silném hučení a foukání husté bílé vánice. Pařezy trčící ze závěje a kameny, studené kameny stojí osaměle v té záplavě běloby, jen ony slyší ten teskný hlas. A sníh pořád padá dál a dál...


Nad velkoměstem se dalo do deště. Lidé vytahují deštníky a rozdělávají je. Červené, černé, šedé, barevné, průhledné. Zdi starých secesních budov jsou šedé a hnědé a špinavý déšť je namáčí. Po ulicích mezi dlaždicemi stékají prameny vody. Kapky se rozpleskávají na deštnících, ozývá se šustivý tvrdý zvuk prudého deště. Dívenka s velkým červeným deštníkem kráčí mezi obrovskými šedými domy, její deštník svítí mezi tou šedí jako světlo semaforu. Pláče. Na někoho vzpomíná. Zadělává deštník, zaklání hlavu a nechává slzy splynout s kapkami toho podzimního deště.

Nádherná zahrada. Rostou v ní obrovské růžové keře. Cestička je vysypaná světlým pískem, lemují ji kovové bíle natřené lavičky. Uprostřed je kašna. Průzračná voda tryská, zpívá, šeptá...Rokoková dáma s paraplíčkem se prochází mezi růžemi, usedá na lavičku, pozoruje pávy, jak se pochází na trávníku. A v altánku sedí muž. Hraje na piáno. Procítěné, teskné tóny. Zasahují srdce, útočí na duši, jdou až do nejhlubší hloubky mysli. Je to tak nádherná píseň, tak nostalgická melodie. A ta rokoková dáma dělá, že neslyší. V duchu jí však rve srdce, v duchu se mění, zešílela. Běží, cestička necestička, ztrácí střevíčky, paruku, šaty se trhají o růžové trní, utíká, neví před čím, ale utíká, daleko, co nejdál. Vybíhá ze zahrady, ztrácí se mezi domy, zvolna mizí, už ji nevidím. A muž dále hraje na svůj klavír a růže sladce voní...

Temný sál, ticho, jen se potichu ozývají housle. Svíčky se postupně rozsvěcí, v místnosti je nyní přítmí. Vstupuje v nádherné róbě doprostřed sálu. Ovívá se vějířem a cítí něčí přítomnost. Pak vstupuje mladý blonďák, krásně oděn. Tvář má zakrytou maskou. Podá jí rudou růži. Dají se do tance. Je to pomalý tanec, tanec, který znamená cestu ke zkáze. Housle hrají a oni se točí ve víru toho jemného zvuku. Podlaha se leskne a je studená. A mrtví povstávají z těch chladných dlaždic. Dávají se do tance s nimi. Duše těch lidí se daly do tance a oni se stále otáčí v tom posledním tanci. Není to valčík, není to waltz, není to polka, je to tanec záhuby, věčného utrpení. Bledé oči žhnou upoza masky, tanečník ji drží kolem pasu. Ví, že s ním se nemusí ničeho bát, udrží ji při otočce, nespadne. A v jeho náručí zvolna ji zvolna opouští její duše.

Teď stojí před vysokou kamennou zdí. Tepaná brána je obrostlá trním, z něhož rostou fialové květy. Jsou tak krásné, jako ta mrtvá dáma. Nosívala úžasné fialové šaty, tak honosné, tak jí slušely. Její dlouhé řasy se podobaly havraním křídlům, její pohled ho provrtával skrz na skrz, tak ostrý byl. A když se pohybovala, když kráčela, když tančila, bylo to, jako když kráčí víla. Je za tou branou. Tak projdi, jdi tam, najdeš ji. Strhej to trní, to kvítí, otevři bránu, neboj se ničeho. A on prošel.

Annika~
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vzhled byl hrdě spatlán v programu Malování místní královnou za použití jejích fotek.


WhiteAnnika's anime, manga, reviews, recommendations, blogs and lists at Anime-Planet